|
|
Dostáváme se už do pátého dílu adventurní reportáže z lipské Games Convention a troufám si tvrdit, že tento díl je doslova a do písmene vrcholný. Podíváme se totiž na zoubek dvěma titulům, které dle mého soukromého odhadu vévodí žebříčku nejočekávanějších přírůstků dobrodružného žánru (ostatně ten budete moci sami sestavit v příštím závěrečném díle). Jednak si v textu níže rozebereme pokračování nejlepší adventury loňského roku Secret Files: Tunguska (v ČR vydané pod názvem Tunguzka: Přísně tajné), která byla na GC oficiálně představena a její vývojáři o ní vůbec poprvé vypustili nějaké konkrétní informace. A pak je tu samozřejmě lahůdka A Vampyre Story, jejíž specifický grafický styl a vůně starých klasik od LucasArts ve mně coby pamětníkovi doteď vyvolává nekontrolovatelný záchvat slintavky. Pro úplnost ještě mohu úvodem prozradit, že prezentace ani jedné ze zmíněných her rozhodně nebyla zklamáním.
Crimson Cow
I když vlastně ne tak docela. Navzdory tomu, že A Vampyre Story je v plně produkční fázi již bezmála jeden rok, s sebou Bill Tiller nedovezl do Německa hratelnou verzi, nýbrž pouze přibližně čtvrthodinovou video-prezentaci, sestávající ze špičkového traileru (již ke stažení na internetu) a série statických obrázků, které Bill doplnil svým komentářem. Nutno dodat, že neskonale podrobným, neboť takhle ukecaný člověk, jemuž melou panty raketovou rychlostí, se hned tak uvidí. Má to bohužel i své nevýhody - když jsem se s Billem druhého dne sešel za účelem plánovaného půlhodinového rozhovoru, musel jsem ho v jeho sáhodlouhých odpovědích nezdvořile brzdit, abychom během striktně omezeného času stihli odpovědět na většinu z předpřipravených 12ti otázek a nezůstali jen počátečního uvolněného povídání o starých dobrých časech v LucasArts (což by bylo samozřejmě velice příjemné, ale kvůli přátelskému pokecu nad půllitrem německého piva jsme se v Lipsku žel bohu nesešli). A Vampyre Story nicméně není jedinou hrou v portfoliu německého vydavatele Crimson Cow. Ihned po Billlovi dorazil do místnosti menší téměř plešatý človíček s permanentně usměvavým obličejem a hovořící neskutečně lámavou angličtinou s extrémně silným španělským přízvukem, a jal se nám představovat svoji kreslenou adventuru The Abbey. Ten pán nebyl nikdo jiný než Emilio De Paz, šéf španělského týmu Alcachova Soft, který před dvěma lety debutoval s nepříliš známým ale v Německu úspěšným titulem Clever & Smart.
Emilio započal svoji prezentaci úvodní animovanou sekvencí, na jejímž pozadí hrála ponurá skladba s názvem „Suite“, které – a samozřejmě i jejímu skladateli Emiliovi – se v Lipsku dostalo obrovské pocty. Jako jedna z osmnácti skladeb totiž zazněla ve středu večer v podání Pražského filharmonického orchestru v lipském Operním domě na slavnostním zahajovacím koncertu výstavy. Gratulujeme, Emilio! Crimson Cow si nicméně zaslouží ještě jednu pochvalu a to za originální a bohatý PR balíček ve formě lékárničky, kde se kromě plakátů chystaných her a nezbytného CD s grafickými materiály nacházel taky energetický drink s motivem A Vampyre Story, jenž mi přišel během hektického pobytu v Lipsku setsakramentsky vhod, a také malá gumová figurka netopýra Frodericka (opět z A Vampyre Story), kterou naopak nejvíce oceňuje má devítíměsíční dcera Kristýnka (viz foto napravo). Jen doufám, že na Froderickovi Crimson Cow nešetřili a nevyrobili ho ze zdraví škodlivého materiálu. :o)
|
Opravdu těžko se dá popsat pocit, který jsem zažíval v okamžiku, když do prezentačního „kamrlíku“ společnosti Crinson Cow na mega-stánku německého Flashpointu vstoupil Bill Tiller – legenda třetí generace adventurních vývojářů v LucasArts, který se coby hlavní grafik podílel na vzniku Full Throttle (1995) nebo Curse of Money Island (1997). Z toho člověka vyzařovala neskutečně pozitivní aura, pohoda, nadhled a přátelskost, díky níž si okamžitě získal moji pozornost. A když pak svoji prezentaci započal oficiálním trailerem hry připraveným speciálně pro GC, jenž mi svým humorným konceptem a uměním vystihnout během pár vteřin fantasticky vtipné jádro celé hry, připomněl legendární E3 trailer zrušeného Sama a Maxe 2 z roku 2003, byl jsem okamžitě 100% přesvědčený, že TOHLE je TA hra, kterou chci. Okamžitě.
„Příběh naší hry začíná v Paříži,” jal se představit svůj projekt Bill Tiller. “Točí se kolem upíří ženy, slavné pařížské operní pěvkyně, která se stane terčem posedlosti psychotického upíra, barona von Shrowdyho. Ten cestuje po Evropě s cílem najít náhradu za svoji zesnulou matku. Nejdříve se snaží Monu svést, ale když to nedokáže, což je vzhledem k jeho liliputímu vzhledu a stylu vyjadřování logické, kousne ji do krku, promění ji v upírku a unese ji na svůj hrad v Draxsylvanii.“ Mona je tedy uvězněna v liduprázdném baronově sídle, cítí se osamělá a chce se mermomocí vrátit do Paříže – což ale nemůže. Shrowdy – ve dne spící – jí každou noc odchází do okolních usedlostí obstarat čerstvou lidskou krev, kterou nic netušící pěvkyně považuje za víno, ale jedné noci ho načapají lovci upírů a zabijí. „Mona tak konečně ucítí šanci z hradu uniknout, což ale nebude tak snadné, protože upíři nemohou přijít do styku s vodou. A Shrowdyho hrad stojí na ostrůvku uprostřed jezera.“ V tuto chvíli hra v podstatě teprve začíná. V její první kapitole, která je situována do útrob upírského sídla, musíme hrad jaksepatří prošmejdit a pokusit se dostat přes jezero do městačka nazvaneho Vlads Landing.
Jakmile se oběma našim hrdinům podaří přeplout jezero, získají přístup do dalších lokací v Draxsylvaniji – jmenovitě do cikánské osady, na hřbitov a především do místního městečka. „Podstatná pro vývoj příběhu je cikánka madam Strigoi, která Monu zasvětí do upírského života,“ popisuje další útrapy unesené pěvkyně Bill. „Řekne jí, že coby upírka nemůže do Paříže cestovat jen tak – potřebuje rakev vycpanou hlínou, v níž by přespávala, potřebuje karavan, do které by rakev ukryla, a potřebuje také koně, který karavan potáhne. Zadá tak Moně stěžejní úkoly pro celou druhou kapitolu hry.“ Hratelnost je tedy koncipována tak, aby vycházela z podstaty upírů, z jejich zvláštních dovedností a především z jejich omezení (nemožnosti plavat, dotýkat se kříže, česneku…). Na podobném principu tvůrci vytvořili pirátské puzzly v Curse of Money Island a jak se později ukázalo, 100% se jim to vyplatilo.
A Vampyre Story ovšem neohromuje pouze svým originálním a vtipným příběhem, ale hned na první pohled také zpracováním. Líbivá ručně kreslená grafika, laděná převážně do fialových odstínů, nápadně připomíná hru The Curse of Monkey Island a není se co divit, když ji má na svědomí stejný grafik. Překvapivě dobře do kresleného prostředí zapadají polygonové postavičky, které jsou během rozhovorů a animovaných sekvencí zabírány jaksepatří zblízka, což v člověku evokuje pocit sledování animovaného filmu. V těch zkušenějších hráčích ovšem zpracování vyvolává především pocit nostalgie. Bill se totiž rozhodl zachovat i princip rozhraní z Curse of Monkey Island, takže když kliknete levým tlačítkem myši (pravé otevírá inventář ve tvaru rakve), zobrazí se zdobený kříž, jehož 4 hroty představují základní funkce prozkoumej, seber/použij a promluv si. Poslední hrot obsahuje takzvané upíří síly, z nichž ale v tomto prvním díle bude použitelná pouze jedna, což je možná proměna Mony v netopýra.
Pardon, řekl jsem „v prvním díle?“ Bohužel, je to tak. Patrně i na nátlak vydavatele Crimson Cow si Bill uvědomil, že kompletní příběh A Vampyre Story je pro něj příliš velké sousto na požvýkání, a tak cestu Mony z Draxsylvanie do Paříže a její tamní pokusy o návrat do svého původního života zažijeme až ve druhém, respektive závěrečném třetím díle. „Nebylo jiné cesty,“ vysvětluje toto rozhodnutí Bill. „Věřte mi, že kdybych mohl, udělal bych jednu obrovskou hru hned, ale pokud jsme chtěli zachovat vysokou kvalitu hry a přitom nepřekročit stanovený rozpočet s časovým harmonogramem, museli jsme přistoupit k tomuto rozhodnutí. Tvoříme tak vlastně trilogii ve stylu Pána prstenů.“ A Vampyre Story tak čeká stejný osud, jaký kdysi potkal Sokalovu Syberie, přičemž první díl nabídne přes 30 lokací, 25 interaktivních postav a údajně patnáct až dvacet hodin zábavy. Ale abychom tohle povídání nezakončili takto negativně: hra už má českého vydavatele (Hypermax), který ji vydá na jaře příštího roku s českými titulky.
|
|
Kreslené adventury u světových vydavatelů nemají zrovna na růžích ustláno, přestože taková Runaway i se svým druhým dílem patří k těm komerčně nejúspěšnějším adventurám vůbec. Naštěstí pánové a dámy v Crimson Cow tento názor nesdílí a i druhá dobrodružná hra v jejich portfoliu se honosí ručně malovanou vizáží, i když už ne tak precizní, jakou má A Vampyre Story. The Abbey je ostatně svojí vyzrálejší a hráči mnohem očekávanější kolegyní zastiňována prakticky ve všem, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se jednalo o nezajímavou či dokonce špatnou hru. Naopak!
„Do středověku zasazená point-and-click adventura The Abbey pojednává o inkvizitorovi Leonardovi a jeho mladém učedníkovi Brunovi, kteří byli do jistého opatství vysláni vyšetřit závažný zločin,“ rozpovídal se o zápletce hry producent Georg Hach. Do nepříjemností se nicméně dostanou už během cesty k opatství, čehož jsme svědky v úvodní animované sekvenci. Kamera sleduje opatství stojící na enormně vysoké a nerealisticky strmé skále, k němuž se za zamračeného a deštivého počasí na vystrojeném hřebci blíží inkvizitor Leonardo a na oslíkovi za ním pohopsává klučina Bruno. Dvojice zpočátku poklidně stoupá skalními serpentinami, když tu najednou se na ně z útesu sesune obrovský balvan. Bruna, který úlekem z oslíka spadnul, Leonardo zachrání v posledním zlomku vteřiny a pak rychle klusá po stopách v černé kápi oděné postavy, která na ně balvan shodila. Coby neznalec místního terénu ji však brzy ztratí z dohledu, a tak se vrátí k Brunovi a oba pokračují, tentokrát již mnohem obezřetněji, až ke vstupní bráně do opatství.
“To, čím se the Abbey odlišuje od ostatních adventur, je způsob, jakým přistupujeme k určování pozic herních kamer,“ rozhovořil se o vlastnostech hry Georg ve chvíli, kdy intro skončilo a my měli možnost vidět první in-game lokaci hry. „Zatímco ve většině adventur se nejdříve nakreslí pozadí a teprve pak se do ní zasazuje veškeré dění, Emilio vytvořil story-boardy ke každé lokaci, určil si nejvýhodnější pozici kamery a teprve pak nakreslil pozadí. Tímto způsobem získal filmovější přístup k vyprávění příběhu i k celkovému vizuálnímu pojetí hry.“ V tuto chvíli vám to může připadat pouze jako prázdné reklamní žvásty, ale věřte mi, že na nich skutečně něco je. Už jen ona první obrazovka, která zabírá vstupní část kaple téměř kolmo od stropu, je velice efektní, včetně realistického dlouhého stínu, který Leonardova postava – stojící ve vstupních dveřích, jimiž do šerého sálu pronikají ostré paprsky světla – vrhá na podlahu. Když pak přejde do další obrazovky zabírající část s lavicemi a oltářem, nedojde k přebliknutí lokací okamžitě, ale scéna je vyplněna krátkým detailním prostřihem na Leonarda kráčejícího podél zdi. A jakmile přistoupíme ještě blíže k oltáři, kamera se opět stroze nepřepne do dalšího pohledu, jak by bylo zvykem jinde, ale efektně nazoomuje přímo na oltář, čímž hře skutečně vštěpuje punc animovaného filmu. Samozřejmostí jsou pak pro tvůrce detailní záběry činností hlavního hrdiny, takže když klikneme na mrňavý svícen vedle oltáře, zabere kamera Leonarda z krátké vzdálenosti při tom, jak ze svícnu sbírá svíčku. Na The Abbey je zkrátka vidět, že k efektním kamerovým změnám a solidním animacím není 3D tak úplně zapotřebí.
Obdobně efektně jsou zpracovány také dialogy. V detailních záběrech sledujeme buďto obě hovořící postavy, nebo každou zvlášť, a vždy ještě ze dvou různých pohledů – detail na horní polovinu těla hovořícího nebo čistě jen na jeho obličej. „Všechny postavy ve hře jsou stejně detailně zpracovány – jak hlavní hrdina Leonardo, tak zbývajících 15 interaktivních charakterů,“ popisuje grafické kvality svého projektu Emilio De Paz. „Důraz jsme kladli také na jejich rozpohybování. Každá postava má tři pohybové zóny – celé tělo, ústa a obličej. Tady třeba vidíte, že se Leonardo usmívá, ale najednou změní výraz a je naprosto vážný, ba přímo zamračený.“ O detailnosti postav se můžete přesvědčit sami na screenshotech (nepocházejí z animací, ale jedná se o in-game!), k pohybům pak mohu dodat, že skutečně nejsou vůbec strnulé, i když u Disneyho by se animátoři asi neuživili – tak širokou paletou pohybů a výrazů zase nedisponují. Co se systému vlastních rozhovorů týče, tak tvůrci sáhli o osvědčené variantě nabídek celých větných otázek či reakcí. V plné hře by mělo být přes sedm tisíc řádků dialogů, samozřejmě kompletně nadabovaných.
K dalším vlastnostem hry jen velmi stručně: inventář ve formě mozaikového gotického okna se otevře po najetí k hornímu okraji obrazovky, při hraní na širokoúhlé obrazovce ho bude možno umístit nalevo nebo napravo od obrázku herní lokace. Hru bude možno ovládat jak myší, tak i klávesnicí nebo joypadem. Přestože děj je situován pouze do prostředí opatství, které se nezdá být nijak zvlášť rozsáhlé, tvůrci slibují celkem 40 lokací rozdělených na 100 samostatných obrazovek a herní dobu přibližně 40 hodin.
|
Koch Media / Deep Silver
Německý gigant Koch Media se vloni na sklonku léta blýsknul klasickou dobrodružnou hrou Secret Files Tunguska, která se k překvapením mnoha stala dle českých i německých anket nejlepší adventurou roku 2006. A to samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy. Již rok je tedy ve zběsilém vývoji volné pokračování, jež ovšem bylo až do GC zahaleno rouškou tajemství. Tu dle očekávání v Lipsku pozdvihli příjemní chlapíci Marco Zeugner z týmu Animation Arts a Martin Mayer z Fusionsphere systems, s nimiž se dobře znám už z loňska a kteří mi během zhruba dvaceti minut ukázali scény ze samotného úvodu hry. To nejdůležitější ovšem zůstalo stále neodtajněno – tedy plný oficiální název hry. Na podtitul Secret Files II si tedy budeme muset ještě nějaký ten týden počkat. Druhým dobrodružným kouskem, jehož Koch Media hodlá v Německu vydat ještě letos před vánoci (anglická verze pak bude následovat počátkem příštího roku), je Perry Rhodan. Musím se se sklopenými ušima přiznat, že teprve až v Lipsku jsem se o této pro mě naprosto tajuplné hře dozvěděl zásadní skutečnost, že vychází z neskutečně rozsáhlého stejnojmenného sci-fi díla, které je v Německu velice populární, a před tvůrčím týmem, jenž při prezentaci hry považoval moji informovanost o této sérii za samozřejmost, jsem tedy vypadal jako naprostý pitomec. Holt, není každý den posvícení, že ano. :o)
|
Když jsme spolu se třemi vývojáři hry Secret Files II z týmů Fusionsphere systems a Animation Arts stáli před monitorem v útrobách stánku Koch Media a čekali na spuštění GC dema jejich netrpělivě očekávané adventury, položil jsem jim otázku, která mě pálila ze všech nejvíc: Jaký tedy ve skutečnosti je plný oficiální název hry? „Plný název je stále přísně tajný,“ odpověděl s úsměvem na rtu Marco Zeugner. „Ve hře je několik variant podtitulu a na jeho definitivní podobě jsme se ještě stále nedohodli, takže ho oznámíme později.“ Hra tedy zůstává i po Lipsku alespoň na první pohled stejně tajemná, jako byla před tím.
Naštěstí ale pouze co se názvu týče. Tvůrci na GC dovezli pokročilou demoverzi, která v jasném světle ukazuje, jak bude hra vypadat a o čem vlastně její doposud utajovaný příběh pojednává. „Předně bych rád uvedl, že zápletka nijak nenavazuje na předchozí díl. Jediným společným bodem jsou stejní hlavní hrdinové – Max a Nina – a skutečnost, že budou muset opětovně zachránit lidstvo od pohromy.“ V úvodní animaci, dle očekávání naprosto perfektní a efektní, sledujeme jistého starce (kněze Matthewa Wakefielda, jak se později dozvídáme), kterak vychází v nočních hodinách ze svého příbytku poblíž farního kostela panny Marie v Ashfordu (městečko ve Velké Británii). Na jeho obličeji krásně sledujeme, jak je nervózní, vystrašený. Matthew zamyká dveře a odchází ke kapli, když tu najednou uslyší divné zvuky. Otočí se, načež z nedalekého křoví vyjde rána a kněz je zasažen otrávenou šipkou přímo do krku. Z křoví se vynoří dvě maskované postavy s brýlemi pro noční vidění na obličejích a pomalu přistupují ke starci, který se svíjí v bolestech na schodech kostela a umírá. STŘIH. Ocitáme se na půdě Křesťanské fakulty cambridžské university a sledujeme biskupa Parreyho, jak sedí za stolem a čte dopis od kněze Wakefielda. Praví se v něm, že během renovace kostelní krypty byl nalezen prastarý pergamen a že od té chvíle postihlo kostel jedno neštěstí za druhým. „V tu chvíli Parreyovi zavolá místní kriminálka se sdělením, že Wakefielda nalezli zavražděného, a že na místě činu byly spatřeny dvě maskované postavy,“ doplňuje Martin Mayer. Parrey si uvědomí, že je v nebezpečí, a rozhodne se záhadný pergamen napsaný v tajném jazyce ukrýt. Musí si však pospíšit, neboť jak ukazuje další animace, maskovaní chlápci už jsou za dveřmi.
Hratelná scéna, v níž ovládáme biskupa Parreyho, ukryjeme manuskript a snažíme se z domu uniknout, je nicméně pouze součástí intra hry, kterou se tvůrci rozhodli pojat interaktivně - obdobně, jako tomu bylo v legendárním Indiana Jonesovi and the Fate of Atlantis. Po chvilce už na monitoru sledujeme naši starou známou Ninu Kalenkovou, která v hamburgském přístavu nastupuje na loď plující do Portugalska. A právě v tomto okamžiku je svědkem vraždy, která ji nevratně zatáhne do lůna fanatického bratrstva a odvěkého tajemství souvisejícího s katolickou církví. Max – obdobně jako George Stobbart v třetím Broken Swordu – se naopak nachází zcela jinde, na opačné straně planety v prostorách indonéských chrámů, kde málem přijde o život během nevysvětlitelné přírodní katastrofy. Samozřejmě, že obě události spolu úzce souvisí, což oba ex-milenci zjistí, až když se někdy v průběhu hry znova setkají.
Výše uvedený popis příběhu naznačuje jedno: z hlediska přístupu tvůrců k originální zápletce se toho oproti Tunguzce zase tolik nezmění. V konceptu scénáře Secret Files II je na hony cítit Indiana Jones, Broken Sword nebo Šifra mistra Leonarda, takže originalita bude opět asi tím posledním, čeho bychom se od německých vývojářů dočkali. Na druhou stranu, příběh je i tak velice lákavý, fantastická předrenderovaná grafika jakbysmet a jelikož v již minule fungujícím rozhraní a ovládání nebyly učiněny prakticky žádné změny, stane se ze Secret Files II, ať už se bude ve finále jmenovat jakkoliv, najisto další komerční hit.
|
|
Drazí a milí přátelé, v první řadě si vyjasněme jednu věc: víte, kdo je to Perry Rhodan? Pokud ano, přeskočte tento první odstavec. Pokud ne, tak vězte, že je to nejslavnější astronaut na světě, dokonce ještě slavnější než Neil Armstrong nebo Juri Gagarin – alespoň to tvrdí tisková zpráva oznamující vývoj hry s tímto člobrdou v titulní roli. Perry je ústřední postavou obrovské německé sci-fi série, která čítá již přes 2000 dílů vydaných ve formě sešitů, románů, audio-románů, ale i komiksů. Vychází dokonce i v České republice, jak jsem se dočetl na internetu, v Německu se pak poprvé objevila v šedesátých letech a zaznamenala takový komerční úspěch, o jakém se jiným knižním seriálům ani nesnilo.
No a teď se série rozšiřuje i do počítačové hry. Jejím ústředním protagonistou je samozřejmě sám hlavní hrdina, Američan Perry Rhodan, jenž se – jak jsme se dozvěděli z úvodního herního traileru, který by svým stylovým a efektním zpracováním jistě nadchnul všechny fandy scifi (což já nejsem) – musí pokusit vyšetřit pozadí vpádu mimozemských útočníků na planetu obývanou pozemšťany, při níž došlo také k únosu Perryho přítelkyně Mondry Diamondové. Příběh zasazený do vzdálené budoucnosti (5. tisíciletí) je samozřejmě mnohem komplikovanější, ale prosím nechtějte po člověkovi, který o sérii nic neví, aby zacházel do detailů – vznikla by z toho jedině pěkná polízanici :o) (tímto se fanouškům série za svoji neznalost hluboce omlouvám)
Perry Rhodan je další z rodinky klasických point-and-click adventur využívající model předrenderovaných pozadí a 3D postav. Technologicky je hra na velice dobré úrovni. Obzvláště nadšený jsem byl z rozanimování lokací – například v Perryho bytě, který se nachází ve výškové budově, sledujeme pohybující se roboty, blikající monitory, za oknem roje létajících dopravních prostředků, každá druhá obrazovka scrolluje do stran v několika vrstvách – zkrátka světy, do nichž je hra situována, skutečně překypují životem. A na živoucím světě si tvůrci velice zakládají. Celých 5 světů/planet, které v průběhu hry navštívíme, je doslova přecpáno nespočtem NPC postav. „Všechny postavy mají svoji vlastní umělou inteligenci a samovolně se pohybují po světě, takže je můžete potkat prakticky kdekoliv,“ popisuje chování postav Axel Ruske, ředitel společnosti Braingame. „Všechny jsou navíc interaktivní, můžete se jich zeptat na cokoliv chcete, i na předměty ve svém inventáři, a ony vám odpoví.“ Samozřejmě, že nic není až tak dokonalé – tyto pro příběh nepodstatné postavy reagují na vaše podměty stručně jednou, max. dvěma větami, ale i tak je to velice příjemný prvek, který hru obrovsky oživuje. Například bar v místní Akademii (údajně slavné lokaci z knižní série, takže znalci budou vědět, oč jde) je přecpán desítkami postav a člověk si v tomto prostředí opravdu připadá jako v reálném životě – až na to, že drinky za barem servíruje oplzlý nazelenalý vetřelec :o).
85 pro příběh podstatných postav nicméně takovou svobodou obdarována zaplaťpánbůh není, protože věčné pobíhání po desítkách lokací a nahánění postav po všech čertech by celou hru poslalo do pekel. I přesto hra nabízí velkou porci svobody. „Ze všeho nejvíc na adventurách nesnášíme, když vás uzamknou do jediné místnosti a než vás propustí dál, nutí vás posbírat všechny předměty, vyzpovídat všechny postavy a vyřešit všechny hádanky. Tohle v Perry Rhodanovi neexistuje. Můžete si svobodně jít, kam chcete, můžete si promluvit s kým chcete a o čem chcete. Taková je naše filozofie,“ charakterizuje svoji hru Axel. Vzhledem k rozsáhlosti světů se nabízí otázka, zdali tím hráč nebude spíše zmaten, ale Axel mě ujistil, že se v jeho hře nikdy neztratíme. No, necháme se překvapit.
Z hlediska hratelnosti již Perry Rhodan ze škatulky adventur nijak výrazně nevybočuje. „V naší hře vás čeká klasické sbírání a vzájemné kombinování předmětů (inventář se nachází u dolního okraje obrazovky), máme zde spoustu hádanek založených na rozhovorech a nechybí ani logické puzzly ve stylu Mystu.“ Typickým příkladem logického rébusu bylo otevření dveří s číselným zámkem. „Všimněte si, že v inventáři máme termo-brýle,“ popisuje hádanku Axel. „Když je na dveře použijete, některá z číselných tlačítek zčervenají. Potřebujete ale ještě zjistit pořadí, v jakém byly stisknuty. Zajdete tedy do vedlejší kontrolní místnosti, kde na jednom z monitorů sledujete videozáznam, jak do dveří někdo vchází. Slyšíte také specifické pípání při mačkání tlačítek, díky čemuž se dozvíte správnou číselnou kombinaci.“
Fanoušky série jistě potěší, že tvůrci se snažili 100% držet univerza Perryho Rhodana, takže ve hře na každém kroku narazíte na předměty, lokace nebo postavy známé z původních knih či sešitů. Hra je prozatím vyvíjena pouze v němčině, ale počítá se samozřejmě s lokalizacemi do dalších jazyků. Na ty si nicméně musíme počkat až do příštího roku (německá verze vyjde již letos před Vánoci).
|
Jelikož se s naší reportáží zdárně blížíme ke konci, nebudu vás tentokrát napínat zatajováním jmen her titulů, o nichž budeme psát příště. Ostatně ti hloubavější z vás by si to jistě domysleli sami - mnoho jich logicky již nezbývá. Probereme si tedy překvapivě bohaté portfolio ruské Akelly, podíváme se, co kutí obrozené polské studio Detalion (tvůrci dvoudílné scifi Schizm) a proklepneme si také prakticky neznámou, ale bezesporu zajímavou německou adventuru Sunrise. Takže příště nashledanou.
