Pokémon Battle Revolution – revoluce naopak

Vřískající a bublající příšerky, ohromné stvůry jako vystřižené z japonských legend, a do toho běsnění všech živlů v kruhové aréně. Zase jen další souboj Pokémonů.

Pokémon Battle Revolution

Staré časy Nintenda 64, které se mimochodem nikdy nevrátí (ačkoliv existuje jistá sekta, která tvrdí, že někdy v roce 2010, anebo nejpozději sto let poté, přijde na Zemi reinkarnovaný NES a hry se budou zase prodávat na cartridgích), nás naučily jedné věci, pokud se týká Pokémonů: nikdy je nezkoušejte hrát na velké konzoli. Alespoň ne vy, kdo jste předtím nehráli verzi pro handheld. Pokémon Stadium byla série vymyšlená speciálně za účelem ždímání peněz, protože prakticky nenabízela nic jiného než samostatné bitvy kapesních příšerek na televizní obrazovce. Je pravda, že to bylo v grafice, která ukazovala podstatně větší nádheru než displej Game Boye, nicméně jako samostatná hra to vůbec nefungovalo. Pokud se nějaký nováček rozhodl vyzkoušet, je-li na těch hrách opravdu něco zajímavého, když seriál je zcela stupidní, nejspíš to po chvíli vzdal.

Dokonce i lapání shadow pokémonů z Collossea je daleko zajímavější než tohle.

Když přišel GameCube, zdálo se, že se situace zlepšila. Colloseum rozhodně už nesázelo jen na pozlátko a nabídlo, stejně jako jeho následovník, i vlastní rozsáhlý adventurní mód. Nebylo to sice možná úplně to pravé, ale dalo se u toho vydržet spousty hodin, i když člověk nevlastnil příslušné „hlavní“ hry na Game Boy. Budoucnost se zdála být růžová, protože Nintendo přece pochopilo, co hráči chtějí a postupem času se dal očekávat i nějaký výraznější pokrok, jako například – rouhání! – kompletní nový díl z hlavní série přímo pro domácí konzoli. Všimli jste si slůvka Revolution v názvu zde recenzované hry? Tohle slovo by mohlo vzbuzovat dojem, že ta očekávaná chvíle právě nastala. Nicméně není tomu tak. Pravda je úplně jiná. Jsme opět na začátku.

Slibovaná revoluce má pravděpodobně spočívat v tom, že je zde možné hrát s přáteli i úplně cizími lidmi online. Pomineme-li skutečnost, že tato zajímavost je již obsažena ve verzích Diamond a Pearl, není tato vlastnost hry vůbec k zahození. Bez ní by se jednalo o ubohý propadák, zcela nehodný svého slavného jména. Singleplayer se totiž zpočátku vleče takřka nulovou rychlostí a později se faktor zábavnosti moc nezvedne.

Pokémon Battle Revolution má své silné stránky a skutečný fanda si jich bude všímat víc než ostatní.

Ono se mi docela dlouho zdálo, že by snad nemuselo být tak zle. Jakmile se prokoušu těmi hloupými menu, říkal jsem si, už to bude jenom dobré. Počítejte s tím, že menu vám zpočátku skutečně připraví nejednu zdlouhavou a otravnou chvilku. Každou jeho položku vám úslužná japonská stevardka podrobně vysvětlí, jako by předpokládala, že nemáte manuál a že jí o ty kecy stojíte. A navíc není možné jakkoli to vysvětlování přeskočit. Když už ale vítězně přečkáte nudné školení, zjistíte, že nějak není moc co dělat. Máte-li kapesní verzi (buď Diamond nebo Pearl, o nichž byla řeč před chvílí), dostanete alespoň privilegium poslat svoje vytrénované svěřence do soubojů ve zdejších arénách. Ten, kdo si prostě jen koupil za těžké peníze hru na Wii a teď by si ji rád zahrál, zapláče. Hra mu přidělí několik unifikovaných kapesních příšerek, aby vůbec bylo koho poslat do ringu, a tím to víceméně hasne. Alespoň na nějaký čas. Postupně, až porazíte pár mistrů v jednotlivých arénách Pokétopie, budete mít na výběr z většího počtu, ale ani náhodou to nemá na levelování a chytání nových pokémonů nalezených v divočině. Dokonce i lapání shadow pokémonů z Collossea je daleko zajímavější než tohle.

Nesuď své přátele podle svých nepřátel

Jistě i vy znáte řadu lidí, kteří viděli v televizi jeden nejmenovaný kreslený seriál a od té doby se útrpně zašklebí pokaždé, když vidí v regále hry s Pokémony. Někteří ji ani svým dětem nekoupí, aby potomci neutrpěli samovolnou lobotomii. Takovým lidem říkáme „omezenci“. A jestli se mezi ně počítáte i vy, máte smůlu, nacházíte se právě uprostřed osvětové agitky. On totiž televizní seriál, stejně jako plastové figurky a časopisy, slouží pouze jako nástroj na vyždímání velkého množství peněz díky ohromné popularitě, které se Pokémoni těší od doby, kdy spatřila světlo světa jejich první hra. Velice dobře zpracovaný soubojový systém a hlavně promyšlené „kompletování“ sbírky příšerek je magnetem skoro na každého, kdo se dokáže u dobrodružných her bavit. A je empiricky prokázáno, že většina takových lidí vydrží u Pokémonů řádově delší dobu než u kdejakého jiného RPG. Tvrdíte-li o sobě, že jste hráči, a přesto zavrhujete Pokémony, aniž byste je vyzkoušeli, jste u mě jen obyčejní tlučhubové. Jen pamatujte, že máte k tomu zkoušení použít některou z verzí pro handheldy (Game Boy nebo DS), a pouze hry z hlavní linie, nikoliv nějaké pinbally a Mysterious Dungeony!

Ale co to tady vykládám o Pokétopii, když jsem ještě ani neřekl, co to vlastně znamená. Inu, pokud se nepletu, je to nějaká země plná lidí, co touží po titulu ultragigašampióna v pokémoních soubojích. Jednotlivé arény zde budete navštěvovat postupně a porážet v nich jednoho adepta po druhém, až nakonec vždy narazíte na místního Mistra. Po čase je to veliká nuda, ale je možné, že někoho může neustálé bojování bavit i bez pořádné omáčky okolo. Například jste-li hardcore fanoušek, zřejmě vám to ani nepřijde divné a tento režim vám přinese uspokojení. Navíc sem tam dostanete příležitost zakoupit nějaký fajnový exkluzivní předmět a transformovat jej do verze pro NDS. Když se pak nabažíte porážení nepříliš vynalézavých počítačových protivníků, prostě si pozvete kamaráda (NDS se dá použít jako ovladač, kamarád bude jistě zírat) anebo si domluvíte pár zápasů po internetu. Kdo nemá žádné kamarády, kteří by o něco takového stáli, může zvolit bitvu s náhodně vybraným oponentem, ale výsledkem této volby bývají většinou silně nevyrovnané souboje nadupaných vrahů a nevinných začátečníků – ať už jste kterýkoli z nich, bavit se moc nebudete.

Pokémon Battle Revolution má své silné stránky a skutečný fanda, kterého jen tak nějaké zklamání neodradí, si těchto silných stránek bude všímat víc než ostatní. Ani on ale nepopře, že je zde méně nového obsahu, než by bylo bývalo slušné. Při soubojích s přáteli zase všechno to pachtění pozbývá smyslu z toho prostého důvodu, že se hráčům nedostane pražádného servisu navíc, ničeho nad rámec nalezení soupeře. Kdo si chce vést záznamy a třeba uspořádat turnaj, ten bude muset vytáhnout list papíru. Pak se nemůžete divit, že se mi o kladných stránkách hry nemluví moc dobře, bohužel mě totiž okamžitě napadají důvody, proč si zrovna já tyhle přednosti nechám raději ujít. Hezká grafika – mnohem lepší než u Collosea – situaci rozhodně nezachrání. A jestliže souboje se zdají být už po krátkém čase příliš fádní, protože není příběhu, který by člověka hnal dál, nemůžu si bohužel dostatečně užít vymoženosti jako jsou například změny pravidel. Já vím, že bych měl uznale kývat hlavou, vím, že debl vyžaduje zcela jinou strategii než prostý souboj tváří v tvář, že případné další nuance mohou naprosto změnit vývoj zápasu a tak podobně. Každý zasvěcenec vám potvrdí, že strategickou stránku mají autoři Pokémonů zmáknutou velice dobře. Nicméně mám-li kvůli takovým věcem trávit čas u hry, která nedisponuje obsahem a nedaří se jí zaujmout, pak musím konstatovat, že to není nic pro mě.