Golden Axe: Beast Rider – návrat klasiky zklamal, aneb jatka stokrát jinak

Rubat, rubat, rubat. To je hlavní motto pokračování známé akce z pohledu třetí osoby, Golden Axe.

Golden Axe: Beast Rider

Původní Golden Axe vyšel před devatenácti lety na platformě Genesis, kde byl úspěšný pro své originální pojetí a moderní stylizaci. Dnes je dvacáté první století, ale i přesto se studio Secret Level pouští do reinkarnace zmiňovaného stařičkého titulu.

Hráče na hře zajisté na první pohled zaujme hlavní hrdinka Tyris Flare, jež se snaží sesadit z trůnu Nariko z Heavenly Sword. A snad by se jí to i podařilo – to by ovšem musela mít mimo své vnady také roli v kvalitnější hře.

V novém Beast Rideru se sice hráč setká se známým triem hrdinů, nicméně ovládat bude moci jen zmiňovanou Tyris: rambič Ax Battler a trpaslík Thunderhead už v příběhu příliš neznamenají. Hlavní zápornou postavou však od minula stále zůstává Death Adder, vrah rodičů Tyris a mocí posedlý diktátor. Hráč se tedy vydává na cestu za pomstou, ale i osvobozením celé země.

Počínání protivníků je dosti stupidní a nepochopitelné.

Na hlavní premisu celé hry bylo poukazováno již dávno před jejím vydáním.

Brutalita totiž byla na vypouštěných obrázcích nejen vidět, ale také cítit už z prostředí, kde se hra odehrává – tedy bezútěšně vyhlížející pláně, ostré kovové konstrukce postavené na pusté poušti, fantastický svět naplněný k prasknutí různými draky a nadpřirozenými tvory.

Ovšem nejen nehostinné okolí vyzařuje jakousi temnou brutalitu, ale ani chvaty, které může Tyris provádět, nejsou zrovna nejjemnější.

V akci ale Golden Axe vůbec neplní to, co vývojáři slibovali. Na rozdíl od obrázků tak už z okolí nemáte žádný emocionální dojem a brutalita, jíž by podle slibů měla kolem sebe hrdinka přímo rozsévat, je více směšná než chladná a bezcitná.

Jelikož má hráč k dispozici dva útoky – samozřejmě slabý a silný – těžko ze zabíjení protivníků bude hráč něco mít.

Kromě toho jsou bojové mechanismy postaveny na tom, že každý nepřátelský útok má barvu. Je to modrá a oranžová, přičemž modrou blokujete a oranžové uhýbáte. Něco takového by nebyl zase tak špatný nápad, kdyby se ale mezi ofenzívou a defenzívou mohlo dynamicky přeskakovat: když totiž Tyris zaútočí s protivníkem ve stejný moment, což se stává dost často, nemůže už ani blokovat či uhýbat, takže se prostě smíří s tím, že jí nějaký ten život nepřítel ubere.

Takhle to jde dál a dál, a jakmile se dostanete do trošku těžších pasáží, protivníci budou vybaveni brněním a silnějšími zbraněmi. Nejhorší je však to, že když se dostanete do křížku s více soky, barvičky lítají sem tam a vy vážně nemáte čas útočit, uhýbat a blokovat v jedné chvíli zároveň.

Jediná pomocná ruka je v takovém momentu možnost kouzlení, která ale není zrovna nejpropracovanější a mana se okamžitě vyčerpává. I při kouzlech však platí ono neférové pravidlo, že váš útok se dá přerušit, zatímco protivníkův ne.

Klidně se může stát, že si vypráskáte manu jen tím, že zmáčknete tlačítko, ale nepřítel vám kouzlo svým útokem přeruší.

Vizualizace hry není na špatné úrovni, avšak dost tragické jsou zvuky.

Samotné počínání protivníků je také dosti stupidní a nepochopitelné. Například v pokročilejší fázi hry, kdy už po vás jde daleko více po zuby ozbrojených borců, má umělá inteligence nařízeno, aby čekala první úder právě od hráče. Nejspíš si dokážete představit, jak to vypadá, když proti vám stojí horda drsně se tvářících a přihlouple hledících nepřátel, kteří se už nemůžou dočkat, až začne bitva.

Asi jediným „zábavným“ prvkem v boji je fakt, že při zhruba druhém-třetím útoku v sérii už nepříteli odlétají ruce, nohy a často i hlava.

To by se některým zvrácenějším hráčům snad mohlo i líbit, každopádně forma, jíž hra usekávání hlav prezentuje, není ani ze čtvrtiny tak uspokojující, jako byla například v God of War nebo silnějším kafíčku, Mahuntu. Brutalita je zde nemastná neslaná, místy i přehnaná.

Dalším faktorem, jenž měl z Beast Ridera udělat alespoň nadprůměrnou hru, bylo ježdění na Beasts, podivných zvířatech, která měla zvýšit možnosti postupu hrou. Ve výsledku jde ale jen o pouhé ždímání suchého hadru: ony vysoké a těžké potvory se hýbou pomalu, robotickým způsobem se otáčejí a nejsou nijak zvlášť rychlé. Navíc chybí slibované krocení a osedlávání - jednoduše přijdete, zmáčknete tlačítko a už se vezete. Žádné interaktivní sekvence, nic takového.

To by ale ani tak nevadilo, kdyby správně fungovaly schopnosti těchto podivných krvelačných potvor. Každý druh umí něco jiného, ale to nutně neznamená, že použitelného.

Mezi ně patří neviditelnost, která je sice hezká, ale protože je postup úrovněmi striktně lineární, nemůžete projít, aniž by si vás někdo nevšiml. Nebo jiná příšera zase umí máchat ocasem a chrlit oheň – ale jen na omezené místo a čas.

Z historie Secret Level

Studio Secret Level, které vlastní firma Sega, má poslední dobou smůlu. Po nepodařeném Final Fight: Streetwise, jenž většinu hráčů pouze utvrdil v tom, že America’s Army: Rise of a Soldier byl vážně první a poslední nadprůměrný kousek, vypustil Secret Level mezi hráče herní adaptaci Iron Mana.

Tento tah samozřejmě nebyl zrovna nejtaktičtější, tudíž se začalo pracovat na nových artworcích a trailerech Golden Axe. Výsledek vidíte sami. Snad se příště tomuto Americkému studiu zadaří lépe.

Vizualizace hry není zase až na tak špatné úrovni, avšak z praktického hlediska, kdy při hraní v jednom kuse narážíte na neviditelné zdi, přes které se prostě nedá dostat, už je vám jedno, jestli jsou stíny propracované či ne.

Oproti grafické stránce jsou na tom ale dost tragicky zvuky – neustálé a pořád to samé hekání a řev po hodině opravdu rve uši, nehledě na to, že naprosto chybí jakékoliv ozvučení magických útoků.

Beast Rider je zkrátka hrou, jejíž vývojáři promrhali dobrou šanci a odflákli reinkarnaci starého dobrého kousku z Genesis. Vraždění po chvilce omrzí, k postupu dál nemáte kromě jakýchsi nepřehledných hodnotících tabulek ani motivaci, ježdění na fantasmagorických potvorách ani bavit nezačne a protivníci vás leda tak rozesmějí.

Je to opravdu škoda, nicméně oproti původnímu Golden Axe chybí multiplayer a vůbec výběr z více postav. Jako zahozené a pošlapané příležitosti dáváme Beast Rideru známku slabého podprůměru. Snad příště.