Poloviční příběh o pomstě, která dokázala udělat z křižáckého rytíře pouštního štvance.
Říkám to sice velmi nerad, ale se slovinským týmem Arxel Tribe to začíná jít pěkně z kopce. Po řadě velmi kvalitních a úspěšných adventur (například Ring nebo Faust) přišli vloni na podzim s očekávanou hrou Pompei, z níž se však nakonec vyklubala pouze první část z plánované čtyřdílné série krátkých a jednoduchých naučných adventur. No a nyní, po bouřlivém rozchodu s francouzským Cryem, svým dlouholetým distributorem, nám Arxelové představují další, tentokráte pouze dvoudílnou „ságu“ The Legend. Nejedná se však o dvě na sobě nezávislé hry, jako tomu je (či spíše teprve bude) u již zmíněné Pompei. Tentokráte se tvůrci rozhodli svou připravovanou gamesku drze a násilně roztrhnout na dvě části a ty nám servírovat zcela samostatně – tu první prakticky bez konce, a tu druhou pravděpodobně bez začátku. Pravděpodobně říkám proto, že prozatím je v prodeji pouze první díl a toho druhého se dočkáme až za několik měsíců.
Musím se přiznat, že záměry některých současných herních developerů unikají mému 
chápání. Považují to snad za nějakou módu, rozdělovat hry na více částí a nutit tak hráče utrácet několikanásobné množství peněz za jediný příběh? Myslí si snad, že tímto krokem své potenciální zákazníky obalamutí a sami tak přijdou k vyšším ziskům? Vzpomeňme třeba na loňský The Forgotten - původně plánovanou sedmidílnou ságu, která doposud zůstala u vydání pouze prvního dílu a po jeho neúspěchu zřejmě tvůrcům došlo, že dokončení svého plánu by pro ně znamenalo jediné. Krach. Hře The Legend by naštěstí něco podobného hrozit nemělo, protože sestává pouze ze dvou dílů a alespoň ten první z nich vykazuje docela obstojnou kvalitu a hratelnost. To ale nic nezmění na nepříjemných pocitech hráče, před nímž se z ničeho nic, uprostřed hraní, objeví nápis „To be continued“ následovaný závěrečnými titulky. Řeknu vám, pro mě to byl přímo šok, obzvláště po pouhých osmi hodinách, které jsem hraním první části The Legend strávil.
A přitom se ve své podstatě nejedná o vysloveně špatnou hru. Disponuje poměrně zajímavým příběhem, pod nímž je podepsán uznávaný brazilský spisovatel Paul Coelho (podílel se již na scénáři Pilgrimu, což je poněkud starší hra taktéž z dílny Arxel Tribe). Hlavní roli zde zastává překvapivě záporňák, bandita jménem 
As-Sayf, brázdící pouště Orientu v polovině třináctého století. As-Sayf ale nebyl vždycky nelítostným zločincem – kdysi dávno, pod svým skutečným jménem Tancrede de Nerac, byl členem templářských rytířů a jako takový byl vyhnán z Jeruzaléma rebelskými Turky. Právě kvůli této porážce a ponížení ho opustily všechny naděje a víra ve spravedlnost a rozhodl se strávit zbytek svého života v nebezpečné poušti. Po mnoha letech loupežení, kdy už se jeho jméno „proslavilo“ po širokém okolí, se však Tancrede rozhodl zanechat života psance a vypravil se do města Jébus, jež bylo pro celou zemi symbolem klidu a míru. Když ale dorazil k jeho branám, nalezl Jébus zničený a opuštěný. Od posledního žijícího obyvatele se dozvěděl, že město zradil falešný prorok Simon de Lancroise, a jelikož má Tancrede na tohoto člověka špatné vzpomínky již v souvislosti se svým dávným vyhnáním z Jeruzaléma, rozhodne se vyrazit po jeho stopě s přímo nenávistnou pomstou v očích.
Z města Jébus povedou Tancredovy kroky ze všeho nejdříve do Jeruzaléma. Sice se kdysi zapřísáhl, že po oné nepříjemné události na toto místo již nikdy v životě nevstoupí, ale vzhledem k jeho poslání je nutno udělat výjimku. Po vyřešení několika prvních problémů nalezne indicie směřující ke klášteru svaté Kateřiny, kam se samozřejmě taktéž podívá, no a v neposlední řadě i ke 
křižovatce obchodních cest, kterou bude muset očistit od krvelačných ghoulů (což jsou příšery ženského rodu vypadající jako lidé, avšak s mnohem ohyzdnějším tělem a poprsím jako po totálně nezdařené plastické operaci). Během své výpravy potká téměř jednu třicítku postav a nutno podotknout, že většinou budou zaujímat k našemu hrdinovi negativní postoj. Ano – v pátrání po falešném prorokovi narazíte jen na hrstku přátel a o to více si budete vážit jejich náklonnosti, která vám nejednou zachrání holý život.
Přímo samotnými autory je The Legend charakterizována jako „akční adventura“ a paradoxně zřejmě vůbec největší předností této hry jest, že to není pravda. Veškerá akce spočívá, stejně jako v nedávno recenzovaném Drákulovi 2, pouze ve včasném použití inventářních předmětů (převážně zbraní) na svého protivníka, po čemž nenásleduje vámi ovládaný souboj, nýbrž pouze zdařilá animovaná sekvence. Pravda – časové omezení je mnohdy neúprosné a například vytáhnutí kuše z inventáře a včasné zaměření letícího orla, jenž svými ostrými drápy útočí na vaše oční bulvy, nelze v žádném případě nazvat snadnou záležitostí. Z toho taktéž vyplývá další skutečnost, že v The Legend lze zemřít. Sice ne často, ale zato v takových situacích, kdy to nejméně čekáte. 
Proto je velmi důležité si hru pro jistotu často sejvovat.
Jinak je ale The Legend čistá adventura, ne nepodobná předchozím hrám společnosti Arxel Tribe. Většina herních úkolů je na průměrné úrovni obtížnosti a spočívá hlavně v používání inventářních předmětů. Postav je sice ve hře, jak jsem již uvedl, skoro třicet, ale rozhovory s nimi jsou krátké a věcné. Kromě množství standardních úkolů na vás čeká i několik obtížnějších puzzlů a obzvláště některé z nich vám dají pořádně zabrat. Asi nejtěžší a zároveň i nejzábavnější je sestrojení a pozdější použití zvěrokruhu, k čemuž je nutné využít svého smyslu pro detail a pozorně prozkoumat všechny nápovědy v astrologově pracovně, kde tuto hádanku řešíte. Zajímavé je taktéž sestavování Golema z dvanácti železných součástek a následně i jeho urychlená likvidace, jelikož se vám kontrola této hromady železa s ostrou šavlí v ruce tak trochu vymkne z rukou. Hratelnost, která je hlavně díky těmto puzzlům na velmi slušné úrovni, je bohužel záhy trochu decimována pátráním po malých neviditelných předmětech (klasický pixelhunting) a taky častým padáním programu. Vždy v průměru jednou za půl hodinky se mi hra „zakousla“ a byl nutný tvrdý restart počítače. Máme tu tedy další důvod k častému ukládání pozice.
The Legend je postavena na stejném enginu jako Faust nebo Pompei, který je prakticky totožný se známým Omni3D od francouzského Crya - na každé lokaci se můžete volně otáčet o 360 stupňů, avšak kurzor není umístěn ve středu obrazovky, nýbrž je pohyblivý a otáčet se začnete až když s ním najedete ke kraji obrazovky. Osobně dávám pohyblivému kurzoru přednost před pevným, jelikož při pixelhuntingu pohybujete pouze kurzorem a nikoliv celým pozadím (což je obzvláště při rychlých pohybech nepříjemné pro oči – viz například u Drákuly 2). Mezi jednotlivými lokacemi se pohybujete pouze skokově, žádný plynulý přechod ala Atlantis 2 se nekoná.
Svou netradičností mě překvapil inventář. Podobně jako ve Faustovi je umístěn v horní části obrazovky a objeví se po kliknutí pravého myšítka, avšak na rozdíl od výše zmíněné hry je rozdělen na dvě části – jedna slouží k uskladňování standardních předmětů, druhá pak pro zbraně. Mezi oběma se přepínáte opět kliknutím pravého tlačítka myši. Musím se ale přiznat, že se mi toto rozdělení zdá naprosto zbytečně komplikované, protože zbraně budete mít po celou dobu hry pouze dvě (nůž a šavli) a nevidím důvod, proč by nemohly být jednoduše zařazeny mezi obyčejné předměty. I když jeden důvod by zde možná byl – obsahem inventáře pro zbraně je i velký templářský štít 
rozdělený křížem na čtyři části. Během rozhovorů pak pod každou z nich naleznete jeden tématický okruh, o němž si můžete s herními charaktery pohovořit.
Podobně jako všechny hry od Crya, byly i projekty společnosti Arxel Tribe vždy technicky na úrovni a The Legend samozřejmě není výjimkou, i když o nějakém grafickém zázraku již v dnešní době hovořit nelze. Hra běží v rozlišení 640x480 a to buď v šestnácti nebo čtyřiadvaceti bitové grafice. Ta je již tradičně velmi pohledná a nápaditá – obzvláště jeruzalémské tržiště vypadá vskutku nádherně. Oproti tomu ale třeba takové město Jébus, v němž hra začíná, mě po grafické stránce nenadchlo téměř vůbec. Celý děj hry je vyplněn řadou animovaných sekvencí, možná ještě kvalitnějších, něž jsme měli možnost shlédnou ve Faustovi. V nich vás určitě nejvíce zaujmou precizně ztvárněné a rozpohybované herní postavy, které – a to si zaslouží fanfáru – konečně pohybují i ústy! Teď se možná divíte, že tady zcela nepochopitelně opěvuji dnes již naprosto samozřejmou věc, ale pokud jste hráli předchozí hry od Arxel Tribe, víte, že pohyb úst byl až doteď tvůrcům naprosto cizí. Synchronizace s mluveným slovem (mimochodem, dabing nepřesahuje hranici průměrnosti) sice není bezchybná, ale to není podstatné – hlavně, že už se Arxelové konečně oprostili od 
těch svých „břichomluvců“.
Na rozdíl od grafického ztvárnění jsem však zklamán hudebním doprovodem, který se ve hře skoro vůbec nevyskytuje. Naštěstí alespoň množství zvukových efektů plní svůj účel více než dobře, nicméně téměř úplná absence hudby je na atmosféře hry citelně znát.
The Legend by bezesporu byla dobrá adventura, kdyby ji ale tvůrci nešetrně nerozdělili na dvě na sebe navazující hry. Takhle je příběh zcela nečekaně a drasticky useknut a hráč je nucen si na jeho dokončení počkat minimálně do dubna tohoto roku. Škoda. Spíše než na pokračování téhle hry jsem ale náramně zvědav na další z projektů Arxel Tribe s názvem Casanova, který by měl vyjít zhruba v témže termínu a který by měl být, podle všech dostupných informací, stejně kvalitní a hlavně PLNOHODNOTNOU hrou, jako jejich prozatím nejvydařenější dílko Faust.
| The Legend of the Prophet & the Assassin | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
