Více než dva a půl milionu kamenných bloků, celková hmotnost přes šest a půl milionu tun. To je Cheopsova pyramida, sedmý div světa, který se spolu se svým odvěkým strážcem - obrovskou egyptskou Sfingou - tyčí nad vyprahlou pouští bezmála čtyři a půl tisíce let. Dvě monumentální stavby, které jsou protkány tajemstvími, záhadami a tajnými chodbami, jež stále čekají na své odhalení. Je s podivem, že se těmto světovým unikátům, zanechávajícím otazníky v minulosti lidstva, nikdo z herních vývojářů dlouhou dobu nevěnoval. Teprve až titul Riddle of the Sphinx, vydaný americkou společností DreamCatcher na přelomu let 2000 a 2001, nám umožnil jejich prostředí a minulost důkladně prozkoumat. Respektive umožnil to téměř všem, s výjimkou nás Čechů, neboť nejenže se tato zajímavá logická 1st person adventura v Česku vůbec neprodávala, ona totiž nešla pod českými verzemi Windows vůbec spustit! A tak došlo alespoň v mém případě k docela zajímavému paradoxu; Riddle of the Sphinx je jediná hra, od níž vlastním hned dvě originální kopie, ale ze které jsem doposud nezhlédl ani úvodní animaci.
Mrzelo mě to před lety, kdy jsem problém marně řešil s technickou podporou DreamCatcheru, a dvojnásob mě to mrzí právě teď, kdy se do světa dostává druhý díl. Údajně o třídu kvalitnější, ale toto tvrzení vám bohužel potvrdit nemohu. Mnohem důležitější a optimističtější zprávou ovšem je, že The Omega Stone, jak se toto volné pokračování jmenuje, běží na jiném (záměrně nepoužívám výraz "novém") enginu, a tudíž již nemá s českými Windows sebemenší problémy. Chvála Pánubohu!
The Omega Stone svým principem a zpracováním nejvíce připomíná druhý díl ze slavné série Atlantis. Jednak běží na podobném enginu s možností 360ti stupňového otáčení, velmi podstatnou úlohu v ní hrají logické rébusy, a především je zde možnost libovolně a v kteroukoliv chvílí cestovat mezi pěti "světy", které v našem případě představují skutečně existující a mýty opředené lokality naší planety. V podstatě jediný zásadní rozdíl oproti Atlantis 2 spočívá právě v reálnosti prostředí a přísné logičnosti puzzlů… až na několik výjimek potvrzujících pravidlo.
Skutečnost, že lze navštěvovat hned pět více či méně rozsáhlých lokalit, je taky nejzásadnějším rozdílem oproti původní hře Riddle of the Sphinx, která se omezovala pouze na prostředí Cheopsovy pyramidy a obří Sfingy. Právě v jejím nitru, na konci nově odhaleného tajného tunelu, se profesorovi Gilovi Geoffreysovi podařilo nalézt prastarý papyrus, jehož rozpečetěním probudil starodávnou kletbu. Vědom si možných důsledků svého činu, nechal duchapřítomný profesor poslat pro vás, svého někdejšího studenta a přítele, abyste mu pomohli záhadu Sfingy rozluštit. To se bezejmennému hlavnímu hrdinovi na konci prvního dílu samozřejmě podařilo, ovšem jak se dozvídáme v úvodu dílu druhého, ve Sfinze bylo nalezeno ještě něco dalšího - legendární Archa úmluvy a v ní další svitek. Ten tentokráte neskrýval kletbu, ale proroctví. Proroctví, které poukazuje na brzkou záhubu celé naší planety. Proroctví, které souvisí s prastarými a dávno vyhynulými civilizacemi a především s šesti posvátnými kamennými disky, jejichž nalezení je pro zabránění katastrofě kritické.
Naštěstí se profesoru Geofreysovi podařilo zjistit, kde by se ony kamenné disky mohly nacházet. Na vás je, abyste se na tato místa vydali a pokusili se je najít. A místa to nebudou věru ledasjaká. Člunem budete muset vyplout do průzračných vod Bermudského trojúhelníku,
nasadit si potápěčskou masku a na dně Atlantického oceánu hledat příčinu výskytu tolika vraků letadel a lodí. Krásné slunné počasí si vychutnáte na Velikonočním ostrově, proslulém svými obřími kamennými hlavami zvanými "Moai", jejichž původ, stejně jako původ a kanibalské sklony někdejších místních obyvatel, je dodnes záhadou. Po slunečním svitu naopak zatoužíte v temných podzemních chodbách pyramid Chichén Itzy, zříceniny někdejšího mayského města v Yucatanu, a taky mezi obřími megality více než 5 tisíc let starého Stonehenge, zahaleného šerem neprostupných temných mraků. Každá z těchto lokalit má svoji specifickou atmosféru, a skutečnost, že se hra opírá o reálná prostředí a šťourá se v jejich historii a mýtech, jí dává jakési nepopsatelné kouzlo. Většina lokací navíc svým designem naprosto přesně odpovídá realitě. Tvůrčí tým, v jehož čele stojí manželský pár Jeff a Karen Toblerovi, provedli velice pečlivý průzkum ať už nepřímý prostřednictvím různých knih, časopisů a zápisků z archeologických výzkumů, tak přímý, kdy některá místa osobně navštívili. Tvar a pozice egyptské Sfingy, velikosti a rozmístění megalitů ve Stonegenge nebo vzhled pyramid a podzemních chodeb v Yucatánu tak přesně odpovídá svým reálným předlohám.
Největší pozornosti tvůrců se dostalo především Chichén Itze a Stonehenge, neb rozlehlost těchto lokalit je oproti zbylým třem mnohonásobně větší. Tak třeba podzemní chodby a jeskyně pod mayskými pyramidami jsou tak neskutečně dlouhé, že člověku zabere několik hodin, než je všechny jen prozkoumá, a minimálně stejně tolik času, než se v jejich spleti zorientuje. Přestože je v nich většinou tma jako v pytli (louč nebo baterka by se rozhodně hodila), cítíte z prostředí plného nejrůznějších maleb na stěnách, soch, tajných či zatopených místností a řady podivných mechanismů dech minulostí dávno zaniklé civilizace. Stejně tak ve Stonehenge nezůstane jen u zkoumání megalitů a přilehlé archeologické vykopávky. Mini-příběh mladého archeologa, který mezi kamennými kruhy zešílel a posléze beze stopy zmizel, vás zavede i na dvě odlehlejší lokace, jež jsou sice na rozdíl od zbytku hry naprosto smyšlené, avšak o to zajímavější a tajemnější věci se na nich budou dít. Obrovskou rozsáhlost hry nejlépe dokumentuje počet lokací, respektive herních obrazovek, jichž je - a teď se podržte - více než jedna tisícovka! (pro srovnání: téměř dvojnásobek oproti Myst III: Exile, trojnásobek oproti Atlantis 2 a více než šestinásobek oproti Atlantis 3)
Častému cestování z jedné lokality na druhou se nevyhnete a popravdě řečeno začínám chápat, proč jsou archeologické výpravy tak finančně nákladné :o). K dispozici je luxusní loď, plachetnice, džíp, karavan, vrtulník a samozřejmě člověk, který všechny tyto stroje kočíruje. Právě ten se tak stane na dlouhou dobu jedinou osobou, s níž lze tu a tam prohodit pár slov, protože veškeré prostředí (až na jednu výjimku) je naprosto liduprázdné. Nezbytné informace tak budete muset čerpat ze spousty knih, plakátů, letáků či dopisů. Ty vás jednak seznámí s daným prostředím a jeho minulostí, ale především jsou v nich důmyslně skryty nápovědy k logickým rébusům, jimiž je The Omega Stone doslova přesycena a které vytváří s herním prostředím jeden kompaktní celek, působící naprosto přirozeným dojmem.
Pro zpříjemnění herního zážitku tvůrci přidali do hry několik užitečných funkcí. Většina se týká ovládání, takže je zde možnost zvolit si rychlost otáčení obrazu, pohyblivý nebo pevný kurzor a taky pohlaví hlavního hrdiny, což se ale projeví jen na oslovení v dopisech.
Velice užitečná je ovšem funkce fotoaparátu. Vzhledem k tomu, že se ve hře objevuje spousta svitků, které nelze sebrat, spousta obrazců na stěnách a vůbec mnoho dalších zajímavostí, které je dobré mít před očima během řešení rébusu třeba na úplně opačném konci lokality, je nutností si tyto informace nějakým způsobem zaznamenávat. Netvrdím, že tužku a papír - tradiční pomůcky každého adventuristy - nebudete potřebovat, ale možnost si potřebné věci místo zakreslení jednoduše vyfotografovat je přece jen pohodlnější a příjemnější. Přístup k fotografiím je navíc velice rychlý a vůbec není nutné vyskakovat ze hry někam do zvláštního menu. Podobně jako sebrané předměty se totiž ukládají do zvláštního inventáře, který se po kliknutí pravého tlačítka myši vysune ze spodního okraje obrazovky. Jediná nevýhoda tohoto mazaného systému je v tom, že se na obrazovce dokáže zobrazit pouze 5 předmětů/fotografií najednou, takže pokud si neberete servítky a fotíte kdejakou pitomost, v obsahu svého "alba z dovolené" velmi rychle ztratíte přehled.
Ačkoliv jsem hru zatím líčil jen v růžových barvách, je potřeba vás upozornit, že The Omega Stone rozhodně není adventurou pro každého. Předně si budou muset nechat zajít chuť ti, co si zakládají na labužnické grafice. Jednak působí některé z lokací spíše jednoduchým, vyumělkovaným dojmem, kupříkladu podvodní lokace Bermudského trojúhelníku nebo zašedlá stereotypní "prázdnota" Stonehenge v člověku pocity nadšení rozhodně nevyvolá. Hlavním důvodem je ale v současnosti bohužel často používaný engine PhoenixVR, který kvalitu grafiky posouvá o minimálně pět let do minulosti. Jediné možné rozlišení 640x480 je naprosto nedostačující a má negativní vliv i na hratelnost - některé dopisy psané naškrábaným rukopisem jsou kvůli kostrbatosti grafiky špatně čitelné a stejně tak i konkrétní hieroglyfy na stěnách v podzemí pyramid, jež slouží jako nápověda k řešení puzzlů, vyžadují ze stejného důvodu nadlidské úsilí k jejich rozpoznání. Program sice nabízí možnost hardwarového vyhlazování grafiky, ale ta je určena jen pro vyvolené - mně ani pár dalším hráčům, s nimiž jsem komunikoval na internetu, se hra odmítala v akcelerovaném módu spustit. Stejně tak ani po stránce animací hra nevychází z průměru, vysloveně kladně lze ohodnotit snad jen hudební doprovod a ozvučení vůbec.
Druhá skupinka hráčů, kterým The Omega Stone nepadne do oka, jsou ti, kdož se štítí vysoké obtížnosti úkolů. Troufám si totiž tvrdit, že bez cizí pomoci dokončí tuto hru jen málokdo. Jednak samotné puzzly, z nichž některé si bez okolků dovolím označit za hlavolamy, vyžadují maximální koncentrovanost a vysokou intenzitu logického uvažování, neboť jsou obvykle hodně "rozlezlé" (k vyřešení hlavního puzzlu je třeba vyřešit několik menších puzzlů) a k jejich pochopení je třeba nalézt souvislost mezi mnoha zdánlivě nesouvisejícími nápovědami. Tuto vlastnost ovšem hře nechci ani v nejmenším vyčítat - většina rébusů je velice dobře navržena a představuje pro hráče výzvu, s jakou se hned tak nesetká. Hraní ovšem komplikují jiné věci. Jednak jsou to některé úkoly, které místo zábavy představují spíše frustraci. Příkladem budiž klasické keříkové bludiště na zahradě poblíž Stonegenge (přitom jeho mapu naleznete až v domě, do nějž se po prolezení bludištěm dostanete), nebo nezáživné hledání asi sedmnácti lebek v extrémně rozsáhlém a naprosto temném podzemí mayských pyramid. Konkrétně na tomto místě jsem zatuhnul bezmála týden a nebýt děvčat ze serveru Gameboomers (Norma, Syd, Gatorlaw, MaG: holky - vím, že tohle nebudete nikdy číst, ale stejně - díky!), asi by bylo v těch smrdutých kobkách po pár desetiletích o jednu lebku více.
Příčinou tohoto zátuhu, stejně jako několika dalších, byla věc, která mi na této hře opravdu vadí: objekty na lokacích, na něž se musí použít předmět z inventáře, se nehlásí pod kurzorem jako aktivní. A to je vzhledem enormnímu množství lokací a už beztak vysoké obtížnosti úkolů od tvůrců křivácký podraz.
I přesto však je na této hře něco, co vás bude hnát stále dopředu. Co vám nedovolí s hraním skončit, dokud nedojdete až do cíle. Co vám dá zapomenout na všechnu tu frustraci, které si díky četným zátuhům užijete až až. Ne každý ale bude ochotný nechat si od hry házet klacky pod nohy. The Omega Stone je jako staré šlechtické sídlo. Zvenčí sešlé s opadávající omítkou, ale uvnitř kouzelné a neskutečně prostorné. Dostat se do něj není jednoduché, ale když už budete uvnitř, necháte se unášet atmosférou každičké komnaty a občasného chvění podlahy v důsledku chabých základů si ani nevšimnete. Nic ale není zadarmo. Doporučuji objednat si pořádně velkou cisternu s trpělivostí. Budete ji potřebovat.
Rada na závěr: Všem vřele doporučuji provést kompletní instalaci hry na disk, abyste se vyvarovali častému vyměňovaní cédéček.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
