Klasiky okouzlí i dnes  Posuzovali jsme, nakolik se tradiční tituly idealizují, a Quake 1 nad zubem času zvítězil (čtete retro recenzi). |
Vlnu her s regenerací pravděpodobně odstartovala akční série Halo. Její tvůrci jako jedni z prvních nabídli střílečku, u které konzolový ovladač nepůsobil jako neobratné pádlo. Vývojáři titul Halo zcela přizpůsobili konzolím. Ovládání i herní náplň tak vyžadovaly jen několik tlačítek.
Jedno tlačítko sloužilo k přepínání mezi dvěma zbraněmi, další bylo určené k hodu granátem. A menší preciznost míření se vývojáři rozhodli vyvážit automatickou regenerací brnění.
Zdraví se stále ještě doplňovalo prostřednictvím lékárniček. V kombinaci s otevřenými úrovněmi tak titul motivoval k prozkoumávání map. Významné totiž stále bylo dlouhodobé přežití, regenerující se štít však zvyšoval jeho šance.
Z Halo 2 pak zmizely i lékárničky a mapy se staly lineárnějšími. Cílem vývojářů tentokrát byla přímočará akce s jasně vymezenými mantinely. Herní dynamika se tak proměnila z dlouhodobého přežití na sérii jednotlivých soubojů. Snížila se také herní obtížnost, což znamenalo větší prodejní potenciál.
Nastupující trend zřejmě pomohla standardizovat válečná série Call of Duty. Ta se totiž stala vůbec nejúspěšnější značkou v žánru stříleček a řada společností se již roky snaží zopakovat její úspěch.
V prvním díle střílečky Halo se automaticky doplňovalo brnění, v druhém pak přibyla i regenerace zdraví.
Měla to být pouhá varianta
Využitím regenerace zdraví se hry orientují na občasné hráče. Není totiž třeba perfektního průchodu úrovní či nahrávání starších uložených pozic. Hráč jednoduše po každém souboji začíná nanovo a stačí jakkoliv přežít.
To kromě jiné herní dynamiky znamená i méně starostí pro vývojáře. Není totiž třeba hledat optimální množství lékárniček. Vývojáři se nemusí starat o tu správnou hodnotu, při které lze titul dokončit a zároveň s ní hra není příliš jednoduchá.
Regenerace zdraví také vytváří falešnou iluzi obtížnosti. Vždyť vás může zabít jen několik kulek. Ve skutečnosti však smrt nemá vůbec žádný důsledek. Moderní hry automaticky a pravidelně ukládají pozice. Hráč se tak po smrti objeví jen o několik metrů dál a to s plným zdravím.
Série Call of Duty regeneraci zdraví proslavila.
Ve starší generaci her však ukládání záviselo na hráčích. A špatně uložená pozice či malý počet lékárniček představovaly výzvu.
Hráči ze staré školy si jistě vzpomenou na nesčetné přestřelky, při kterých se souboj snažíte zahrát tak perfektně, že nevadí ani vaše bídné zdraví. A pokud to opravdu nejde, vrátíte se jednoduše ke starší uložené pozici.
Automatické doplňování života však do her umožňuje vtěsnat více akce. Hráči totiž v titulech s regenerací tráví více času v boji, případně při sledování filmových scén. Neprozkoumávají se již rozvětvené úrovně a nehledají se zákoutí s lékárničkou či brněním.
S regenerací se však zpravidla pojí i ona specifická dynamika zbraní, při které i jedna střela může být smrtící. A nahrává tomu také současná popularita válečných akcí.
Doom se pyšnil rozvětvenými úrovněmi a systém lékárniček motivoval k prozkoumávání map.
Doplňování života je také předpokladem pro hry s krycí mechanikou. Tedy pro různé akce ve stylu Gears of War. V těch se totiž kloubí nízká výdrž s rychlou regenerací.
Mechanika též zjednodušuje hraní s dlouhými přestávkami. Hráči si tak předchozí průchod hrou nemusí pamatovat. Objeví se vždy s plným zdravím a zcela připraveni do dalších soubojů.
Starší hry oproti tomu nabízely větší pestrost. Bylo možné nahromadit brnění i extra zdraví a projít úrovní téměř jako tank. Anebo se naopak pokusit o co nejrychlejší dokončení mise. Regenerace zdraví i realismus by ve hrách měly být jen jednou z možností. Staly se však téměř samozřejmostí.
Je tedy otázkou, jestli by si vývojáři neměli vzpomenout i na starší hry. Vždyť regenerace zdraví či systém lékárniček je možné střídat stejně jako například období. Některé hry mohou být zasazeny do sci-fi prostředí, jiné zastupovat druhou světovou válku.
A co si o regeneraci zdraví myslíte vy? Vnímáte ho jako přínos?
