Kdy se zrodila myšlenka vytvořit další Brány Skeldalu – 7 mágů?
Vlastně už velmi dávno, ještě v době, kdy jsem pracoval pro Mindware. Napadlo mě udělat Sedm statečných / Sedm samurajů jako fantasy. Pro ten nápad jsem se naprosto nadchl, i když měl původně spíš podobu křížence mezi Skeldalem dvojkou a hrou Trine. Tehdy na to ovšem nebyla doba.
Jindřich RohlíkScénárista, programátor, spisovatel. Brány Skeldalu (1998) vytvářel, když mu bylo osmnáct. Loni vydal fantasy knížku Země bez zákona, která spojuje western a fantasy. |
Objeví se ve hře některé známé lokace či postavy z minulých dílů?
Ano, hra se odehrává na stejném ostrově jako jednička, podíváte se do Caredbaru, který je znovu vytvořený. Také přilehlé lesy jsou těmi, kterými jste se procházeli v jedničce, i když přepracované. Ostatní lokace jsou ale nové, jakkoliv jsem zachoval rozmanitost známou z prvního dílu.
Herní průmysl se během let změnil, z hlediska obtížnosti šel víc na ruku tzv. příležitostným hráčům. Přesto zejména díky komunitnímu financování víme, že je tu pořád hlad i po hrách ze staré školy s vyšší obtížností. Kam bys zařadil 7 mágů?
Jednoznačně opět do škatulky hardcore hráčů. Některé těžkopádnosti už by nám dnes neprošly, tak ty změníme, ale jinak to bude hra pro stejné hráče či stejný druh hráčů jako v případě prvního dílu.
Které těžkopádnosti máš na mysli?
Například překlikávání mezi inventářem a charakteristikami tím, že klikneš na jméno. Prostě to byla velká plocha, na kterou se dalo kliknout, a tak jsme to použili. A podobných věcí tam je víc. Dále slabá či neexistující návodnost pro řešení hádanek. Třeba druidi byli v lese schovaní za neoznačenou stěnou a muselo tě napadnout projít ten les s kouzlem Pravdivé vidění, nebo neustále mapovat.
Jak jsou na tom první a třetí díl hlediska rozsahu a herní doby?
V tomto ohledu to bude stejné. Zhruba stejný rozsah a rozmanitost prostředí, počty nepřátel. Snažím se jenom přidat víc hádanek a přidat na jejich rozmanitosti. Zpětně mi přijde, že s postupem hry v jedničce nápaditost a počet hádanek klesal, tak to bych rád napravil.
Mobilní Brány Skeldalu si v Česku dohromady (iOS a Android) stáhlo přes 20 tisíc hráčů. Hodnotíš to jako úspěch?
Dnes už je to zase o pár tisíc víc a hodnotím to jako úspěch. Která česká vykopávka vyvolá ještě dnes takový zájem? Navíc je třeba přidat desetitisíce hráčů, kteří si hru stáhli na PC.
Jak vnímáš úspěch obchodního modelu free 2 play v mobilním herním průmyslu? Mnohé hry jsou komerčně úspěšné, i když je tam herní složka v podstatě navázána na nekonečné placení.
S nadsázkou říkám, že je to spravedlivá odplata herního průmyslu za léta pirátství. Ve skutečnosti tenhle model ale rád nemám. Původní myšlenka, která snad byla i dobrá, tedy že by hráč hru mohl hrát zdarma a platil by za věci navíc, popřípadě za čas po který se hraním hry baví, vzala rychle za své.
Dnes je tento systém postavený na lovu velryb: Je tu hejno malých ryb, které hrají zdarma a to i za cenu pomalého postupu, ale vývojáře živí ulovená velryba, ta co za rychlý postup platí stovky i tisíce dolarů. Tento systém je k ulovení takové velryby často od začátku stavěný, čímž se celý model stává odporným. Platit sto dolarů za balík virtuálních diamantů? To ne! A pokud tohle najdu v In-App Purchases, hře nedám ani šanci.
V Sedmi mázích nic takového nebude. Navíc si myslím, že je fér nechat hráče hrát zadarmo. Alespoň kousek.
Co vedlo ke změně žánru u Bran Skeldalu 2, tedy přejít od krokovacího dungeonu k adventuře s prvky z her na hrdiny?
Protože mě tento typ her baví. A připouštím, že i vývoj byl levnější. Vývoj hry na hrdiny je celkem náročný a zdlouhavý na odladění.
Před mnoha lety ses jako šéfredaktor magazínu Excalibur dostal do sporu s vydavatelem Martinem Ludvíkem ohledně ochranné známky. Časopis tehdy vyšel s obrovským nápisem na obálce „Bude státním časopisem?“. O co šlo?
Mladá Fronta a.s. si nechala zaregistrovat ochranou známku Excalibur a s Martinem Ludvíkem jsem byl ve sporu kvůli něčemu jinému, totiž kvůli neproplaceným autorským honorářům. Tyhle dvě věci se jenom nešťastně sešly.
Andrej Anastasov
Jak vzpomínáš na počátky českých herních magazínů? V patnáct let starém otevřeném dopise píšeš, že tehdejší modla hráčů, Andrej Anastasov, byl jedním z největších hajzlů české herní scény. Proč? Jak to vidíš s odstupem let?
S Andrejem bylo vždycky těžké vyjít. Je to komplikovaná osobnost. Třeba já dělal čtyři roky na hře Brány Skeldalu a když byla hotová, Andrej mi oznámil, že pokud mu hru nedám exkluzivně, tak ji zařízne. Tohle dělal mnoha lidem v různých obměnách, dokonce i velkým zahraničním partnerům. Tyhle osobní zkušenosti se promítly do otevřeného dopisu, protože to ve mě dlouho leželo. Dneska už se na to dívám mnohem smířlivěji. Dopis už bych nenapsal.
Nemyslím si totiž, že by byl jedním z největších hajzlů české herní scény, jsou tu jiní. Dokonce bych Andrejovi přiznal, že měl z lidí, co jich v herním průmyslu znám, největší tah na branku, jakkoliv to někdy přesáhlo hranice bezohlednosti. Udělal ze sebe legendu a ovlivnil českou herní scénu na dlouhá léta dopředu. Jeho recenze ovlivnily i mě. Kdo ví, kdyby nepsal zaníceně o Dungeon Masterovi a dalších klasikách, zda bych udělal Brány Skeldalu. Na druhou stranu budu milionkrát raději mluvit profesně i přátelsky s Mikolášem Tučkem, který je stoprocentní profík a navíc příjemný člověk.
Skřetí jeskyně, první úroveň hry Brány Skeldalu. "Je to původní, dvacet let stará, ručně kreslená mapa, podle které pak vznikala hra."
Bylo tehdy možné napsat recenzi jen z obrázků, jak se traduje?
Tohle říká Michal Rybka. Zeptejte se jeho, jak to dělal (rozhovor čtěte zde - pozn. redakce).
Náklady českých herních papírových časopisů klesly hluboko pod deset tisíc, na růžích však nemají ustálo ani internetové magazíny. Čím si to vysvětluješ?
Papírová média šla všechna dolů, z logiky věci: informace jsou dostupné dříve a zdarma na Internetu. Jak jsou na tom digitální média a proč, nemám tušení. V téhle oblasti se nepohybuju. Osobně bych si tipnul, že zájemců je stejně, ale jsou roztříštěni mezi více zdrojů: více magazínů, blogy, YT podcasty, taky lidi víc umí anglicky a nečekají na to, až jim to někdo přechroustá v češtině - málokdy je tu totiž ještě jiná dodaná hodnota.
Neuvažuješ o remaku některých dalších her z portfolia Napoleon Games - třeba Colony 28?
Ne.
Brány Skeldaludownload
|
Patříš k těm, kteří říkají, že hry byly dříve lepší, nebo si umíš užít i současnou produkci?
Hry jsou stále lepší. Vývojáři nabízejí široké portfolio od nezávislých experimentálních her po velkolepé a spektakulární zážitky. Díky digitální distribuci se mezi hráče dostane překvapivé množství her, které by jinak neměly šanci. Žijeme v krásné době.
Které hry z poslední doby tě tedy zaujaly a čím?
Endless Legend na PC, ale to byla trochu oprášená klasika. Star Command na iPadu, který má sice hromady chyb a retro-grafiku, ale dokázal u mě vzbudit dojem, že jsem na Enterprise a mám ji celou na starost. Hitman GO, kde se mi líbilo ono řešení, vypadalo jako kombinace zmrazení v čase a deskovky. Těším se na Zaklínače 3. Poprvé, co mě bavilo dívat se 20 minut na záznam z hraní.
Kromě her se věnuješ i psaní povídek a knih. Loni jsi vydal knihu Země bez zákona, která netradičně spojuje western a fantasy. Jak si vedla po prodejní stránce, respektive co lze na tomto trhu vnímat jako úspěch?
Je ještě příliš brzy na hodnocení, s knihami je to běh na dlouhou trať. Vydavatel už je v černých číslech a na knize neprodělává, čili má důvod k mírné spokojenosti. Teprve se ukáže, zda na knize také začne vydělávat nějak víc.
Země bez zákona
Reakce recenzentů i čtenářů jsou mnohem častěji dobré než špatné, takže jsem spokojený i já. Kniha je nominovaná akademií SF&F za obálku, kterou sice kreslil někdo jiný (Lubomír Kupčík je ilustrátor světového formátu), ale myslím, že mám na tom úspěchu také mírný podíl: navrhoval jsem totiž grafickou podobu obálky.
Tohle všechno vede k tomu, že Straky na vrbě ještě letos vydají první díl čtyřdílného románu Brána Skeldalu, který je napsaný podle prvního dílu.
V dnešní době není těžké vydat knihu, horší už je to s propagací. Co bys poradil začínajícím spisovatelům? Jaké jsou nejčastější chyby?
Největší chybou je napsat špatnou knihu. Napište nejlepší knihu, jakou zvládnete, nic neuspěchejte, dobrá kniha chce čas a odstup. Dostanete obvykle jenom jednu šanci. Jak u vydavatelů, tak u čtenářů. Najděte si potom co nejlepšího vydavatele a nechte všechno na něm. Vy píšete, on vydává a propaguje. Nemontujte se mu do toho. Buďte ochotní mu se vším ohledně propagace pomoci, třeba se účastnit čtení a veletrhů. To je asi tak všechno.
