Už to bude nějaký ten pátek, co jsem opustil školní lavice a zapojil se do pracovního procesu. Jak moc jsem tehdejší prostředí a neustálé sekýrování nemohl vystát, nyní se občas přistihnu, že čas mé vzpomínky učinil mnohem smířlivějšími.
Když žáci školí učitele
Co si dnes pamatuji z hodin informatiky? Snad jen fakt, že Scandisk musíme vždy nechat doběhnout do konce!
Nevím, jak je na tom české školství z hlediska studia informatiky teď, ale ještě před 15 lety to byla těžká bída. Všichni sice tušili, že ty počítače asi k něčemu opravdu budou, ale nikdo nevěděl, jak nastupující trend podchytit.
Výsledkem chybějící koncepce byly hromadné nákupy předraženého „železa“, horečnaté vymýšlení nových oborů s progresivně znějícími jmény a zoufalá snaha najít někoho, kdo to bude učit. Nebo alespoň někoho, kdo bude schopný vylézt před smečku nesmiřitelných puberťáků a zároveň dokáže počítač alespoň zapnout, což se ne vždy podařilo. Někteří naši věkovití kantoři měli během svých hodin potíže udržet i moč, natož ještě kázeň ve třídě.
Jenže změnit tradiční průmyslovku produkující konstruktéry, návrháře, strojníky a podobné profese na české „Silicon Valley“ není jen tak. Po dvou hodinách mordování se u soustruhu a frézy nejde jen tak sundat modráky a „začít programovat“. Asi jsme měli prostě smůlu, že jsme zapadli do období, kdy něco starého končilo a něco nového začínalo, ale hodiny informatiky nám toho kromě hraní her moc nedaly.
Většina studentů tehdy věděla o počítačích více než samotní „profesoři“, jež vyrostli na sálových počítačích a děrných štítcích, a pro zbytek to byla jen hodina volna, kterou mohli strávit na tehdy ještě poměrně vzácném internetu. A nebo hraním her.
Nenápadné poklady
Kdo by neznal legendární Bulánky, že?
V těch pětačtyřiceti minutách, které měla jedna vyučovací hodina, nebylo příliš prostoru pro nějaké náročnější kousky. V pečlivě ukrytých složkách na síťovém disku tak slavily úspěch především „automatovky“, tedy takové hry, jaké dokážou pobavit prakticky okamžitě a dají se hrát ve více lidech.
Třeba notoricky známí Bulánci byli klasickou shora viděnou střílečkou, v níž se místo lidí zabíjely oživlé polštáře. Myslím si, že se stala populární proto, že byla zdarma a v češtině, než že by byla výjimečně kvalitní. Ale znáte to, ve více lidech je zábavné téměř cokoli.
To fantastické Liero by se určitě ujalo i dnes. Zjednodušeně řečeno šlo o Worms, až na to že vše probíhalo v reálném čase a každý hráč měl k dispozici jen jednoho červa. Přesněji řečeno žížalu, což, jak jsem se právě dozvěděl, slovo Liero ve finštině znamená. Jestli někdy bude třídní sraz, s touto informací budu určitě za hvězdu. Ne že by zvlášť záleželo na tom, co těch pár pixelů mělo reprezentovat. Hlavní byla zábava a tady Liero excelovalo. Frenetické bitvy často dosahovaly takové intenzity, že už nikdo nepředstíral zájem o výuku a třídou se ozývaly výkřiky vzteku a radosti.
Sice neumím programovat, ale v Lieru si troufám i na ty nejlepší!
Zato na českou Matiční nevzpomínám rád. Tato rasistická ptákovina „parodovala“ tehdejší zpravodajskou událost č.1, kterou byla stavba kontroverzní zdi v Ústí nad Labem. Hra spočívala v sestřelování Romů kradoucích cihly a jejím jediným cílem bylo dosáhnout na co nejvyšší skóre.
Nemyslím si, že by její popularita byla způsobena tím, že naše třída byla xenofobní. Spíše šlo o to, že hra byla všude propíraná. Znáte to, zakázané ovoce nejlíp chutná, a když vidíte v televizních zprávách, že po tvůrcích pátrá policie, hned máte větší chuť si to vyzkoušet.
Nejvíce času nám však určitě vzalo první Grand Theft Auto. Sice se na školních vracích sotva hýbalo a během síťové hry docházelo k obrovským lagům, přesto měl člověk u realisticky ztvárněné městské akce pocit, že tak bude vypadat budoucnost.
„Dáme kántra, vole?“
Ti, co udržoval dobré vztahy s vedoucími studentských klubů, si mohli zahrát i Counter-Strike.
Neméně zajímavým fenoménem doby byly tzv. studentské kluby. Oficiálně šlo o místnosti s počítačovým vybavením, které sloužilo zvídavým jedincům pro realizaci vlastních nápadů nehodících se do běžného vyučování. Mělo to být například vydávání studentského časopisu, shánění podkladů na školní projekty (tehdy internet opravdu nebyl běžným vybavením každé domácnosti), využívání hromadných licencí specializovaného softwaru a podobné činnosti. O správu takových klubů se starali sami studenti a učitelé se o jejich běh nezajímali.
V praxi to vypadalo tak, že veškerá přístupová práva měla v rukou jen vzácná kasta vyvolených alfa-nerdů, kteří rozhodovali o tom, jaký warez se dostane do školní sítě, komu bude dovoleno vytisknout si z erárních zdrojů třeba celého Pána prstenů (běžně se za tisk platilo) a kdo si bude moci zahrát na těch několika málo školních „dělech“ i nějakou tu moderní hru typu Counter-Strike. Mít dobré vztahy s „vedoucím“ se rozhodně vyplatilo.
Škola hrou?
Studentský klub bylo na přelomu století místo, kde mnoho mladých mužů vidělo poprvé nahou ženu. Na obrazovce počítače, samozřejmě.
Vzpomínkami na hodiny informatiky se dodnes bavíme u piva a nutno říct, že ač většina známých studovala na jiných školách, historky mají podobné. Tím nechci říct, že to nutně na všech středních školách probíhalo stejně. Na gymplech prý měli i mladé učitele, jenže těm tamní školní sbor aspoň mohl nabídnout pohled na hezké studentky. To na průmyslovkách nehrozilo.
Že jsem se nikdy nenaučil pořádně programovat nebo kreslit v AutoCadu, nekladu za vinu ústavu, ale jen sám sobě. Vím, že kdybych se lépe připravoval, nemusel jsem se dnes živit psaním o hrách. Na druhou stranu, když si dnes řada firem stěžuje na nedostatek kvalifikovaných lidí jak v průmyslu, tak v informatice, tady máte možná jednu z příčin.
