„Ty hry ti v životě k ničemu nebudou, musíš se učit,“ vštěpovali mi od malička rodiče a věřím, že většina našich čtenářů na tom byla podobně. Ne ovšem švédský mladík Lucas Hakansson.
Mendokusaii (uprostřed) se svými spoluhráči z týmu Houston Outlaws
Jeho naopak otec ze školy odhlásil, aby se mohl hraní počítačových her věnovat naplno. A tento riskantní krok se mu vyplatil, protože Lucas, nyní známý především pod přezdívkou “Mendokusaii,” je jedním z členů profesionální týmu Houston Outlaws v nově vzniklé Overwatch League (OWL, viz náš článek).
Dnes již devatenáctiletý mladík se o svém zajímavém životním příběhu nedávno rozpovídal pro magazín Kotaku.
Lucas byl v dětství stejný jako mnoho jeho dnešních vrstevníků: sport ho nebavil, ve škole mu to nešlo a většinu volného času trávil u počítačových her. Jeho otec, který na výchovu svých dvou synů zůstal sám, byl z tohoto stavu samozřejmě nešťastný a bál se o Lucasovu budoucnost. Jenže přes jeho veškerou snahu se situace začala zhoršovat a přidaly se k ní i psychické problémy jako deprese a úzkosti.
Dnes si můžete koupit například Lucasův dres za 70 dolarů.
Ke svému štěstí se však Lucas v hraní stále zlepšoval. Začal trénovat týmovou spolupráci a snil o tom, že se jednou stane profesionálem. Hakansson starší si postupně uvědomil, že nejen, že jsou hry Lucasovou největší vášní, ale že je v nich i opravdu dobrý. A tak se ho rozhodl podpořit tím, že ho odhlásil ze školy, aby jeho syn dostatek času na pořádný trénink.
Lucas poté trávil hraním někdy až 18 hodin denně, zatímco jeho otec se snažil jak mohl, aby mu vybudoval dostatečné zázemí. Vařil, uklízel mu pokoj, nakupoval. A všechna ta snaha se nakonec vyplatila.
Liga v Overwatch je veliká událost.
Lucas postupoval v herní hierarchii stále výše až se dostal do nejvyšších pater. Nyní žije v Los Angeles a je členem profesionálního týmu, což mu zajišťuje roční příjem minimálně jednoho milionu korun. A to může být teprve začátek, protože Blizzard má se svojí ligou veliké plány.
Vzhledem ke vzdálenosti, která je dělí, se Lucas s otcem nyní už moc nevídá, ale nikdy mu nepřestane být vděčný za to, že v něj vložil důvěru.
Příběh je to krásný, ale žádné poučení v něm raději nehledejte. Zaměřit se v nízkém věku jen jedním směrem je značně rizikové a nedokončená škola v pozdějším životě zavírá spoustu dveří.
