Není sporu o tom, že humor patří do počítačových her jako becherovka do českého parlamentu. Je smutnou pravdou, že autoři na tento
základní fakt ve slepé honbě za realismem stále častěji zapomínají. Proč se snažit stvořit novou hyperrealistickou dimenzi, když zde již jedna jaksi je od
přírody? Poslední hrou, u které naše bránice prodělaly spartakiádní rozcvičku, byla akce Giats:
Citizen Kabuto z dílen Planet Moon Studios. Mimozemšťané z měsíční planety naštěstí nenechali svůj potenciál, jenž mimochodem skrývá talenty mající na
svědomí tituly z podobné škatulky ujetých her (Earthworm Jim či MDK), zahálet příliš dlouho a po někdejších mnohaletých průtazích s vydáváním Giants
zahajují, překvapivě v termínu, další útok na tenkou blánu oddělující hrudní koš od prostoru dutiny břišní.
Bylo nebylo, za devatero horami, sedmero bystřinami, jednou výrobnou těžkých mechů, vesničkou malomocných a přilehlou skládkou upadlých končetin leželo
království Milola trpící pod krutou vládou krále Forge. Situace jako vyšitá pro potenciálního hrdinu-zachránce toužícího po slávě, ženách a doživotním
popíjení piva v místní krčmě. Shodou okolností se na scéně objevují hrdinové hned tři, sdružující své choutky po slávě pod jménem Lionhearts. Svržení vlády
však nikdy není prací na jedno odpoledne, jak se ostatně docela
nedávno přesvědčily na vlastní kůži tisíce studentů odolávajících ranám příslušníků STB. Lionhearts však mají (kromě hrozivého
arzenálu, za který by se nestyděl ani leckterý blízkovýchodní stát) jednu výhodu – stačí ukrást legendární Knihu vládnutí, rozpoutat její síly, ujmout se
trůnu a zároveň zachránit malebnou, Skotskem inspirovanou provincii Midden, kterou chce Forge přeměnit v obří zábavní park jako dárek svému retardovanému
následovníku Stigovi. Lionhearts ovšem musí nejprve zachránit Rexuse, slepého přihřátého mága a amatérského chovatele much v jednom, který jediný může
dobrodruhy ke knize dovést. Jak už tomu bývá, Lionhearts jsou předběhnuti Forgeovými nacistickými šiky prasolidí a na pořádnou řežbu je zaděláno.
Dead to the salad eaters!
Armed & Dangerous je vskutku řeží v pravém slova smyslu. Hráč je po strohém brífinku vyplivnut na poměrně rozlehlou hrací mapu plnou jak řadových
nepřátel (gruntů), tak o něco tužších odstřelovačů, dělových věží, kulometných hnízd a později i bojových mechů nebo vzducholodí. Kadence nepřátel
odebírajících se na onen svět skutečně nemá obdoby a může se směle měřit s
hrami typu Serious Sam nebo Doom. Z celé hry však přímo dýchá odlehčená atmosféra plná nadsázky, což podtrhují nejen
občasné hlášky protivníků a hlavního hrdiny, ale také například stovky nevinných tučňáků, ovcí a veverek, které se „náhodou“ připletou do rány. Přestože se
úkoly jednotlivých misí vesměs opakují a představují povětšinou problematiku transportu hrdiny z bodu A do bodu B, případně záchranu několika vesničanů nebo
destrukci předem označených staveb, hrají se Armed & Dangerous díky zběsilému spádu a rychlosti akce výtečně.
Když jsme na počátku mluvili o masivních útocích na bránice, bylo to směřováno především na animované sekvence oddělující jednotlivé mise a s nimi spojené
jedinečné ztvárnění hlavních charakterů. Hráč je vtělen do role Romana , rázného chlapíka, jenž byl soudě dle přízvuku v minulém životě jistě Skotem jako
poleno. Trojici Lionhearts pak doplňuje neskutečně ignorantský a sprostý krtčí demoliční expert Jonesy a bývalý zabijácký robot, nyní vášnivý milovník čaje
Q1-11. Ačkoliv jsou animované sekvence svým technickým zpracováním spíše průměrné, bezezbytku tento fakt vyvažují brilantním Monty 
Pythonovským humorem a parodováním všeho možného. Jelikož hra vychází pod hlavičkou Lucas Arts, mohli si autoři dovolit zejména velký počet
narážek na Hvězdné války (ti, kteří si nechtějí zkazit překvapení, nechť se raději odeberou k hrůzám dalšího odstavce). Vzpomeňme na scénku z
Impérium vrací úder, kdy Han Solo v ledové pustině rozpárá chlupatému zvířeti břich, aby do něj nasoukal promrzlého Luka a uchránil jej tak před
chladem. O to samé se pokusí Lionhearts při záchraně Rexuse, ovšem s poněkud efektivnějším řešením. Proč dělat do zvířete otvor, když už jeden má? V podobném
duchu se nese i většina ostatních filmečků, které tak tvoří jedinečný hnací motor hráčova snažení.
I shot, you die.
Ačkoliv se Roman musí ve většině misí spolehnout sám na sebe, občasná asistence Jonesyho a Q1-11 je díky tisícinásobné přesile více než užitečná. Toliko
dva příkazy „hlídej pozici“ a „následuj mě“ nepředurčují spolubojovníky k jakýmkoliv propracovanějším
taktickým manévrům, tím spíše, když mají tendenci zemřít do několika sekund, zůstanou-li bez dozoru. Nicméně i tak se pro léčivý Earl Grey
z mobilní kuchyně Q1-11 či pro svazek dynamitu z bezedných kapes Jonesyho uplatnění vždy najde.
Masakrem povýšeným na n-tou jsou oproti zbytku hry „dobývací“ sekvence uvnitř ocelové koule přikované ke kolejnicím na hradbách. Koule samotná by byla
proti Forgeovým plukům dosti výmluvným argumentem, snad proto z ní trčí dvě hlavně rychlopalného kulometu a destruktivní odpalovač raket. Celá obléhací
legrace je zpracována vskutku dokonale. V pozadí se rojící šiky tisíců (bez nadsázky) prasolidí prezentovaných pouhými tečkami v dálce se postupně
přibližují, aby se vzápětí díky vychytanému enginu objevili před ústím hlavně v celé své vepřové kráse. Není třeba popisovat pocit, když raketa dopadne přímo
doprostřed dvacetihlavého stáda, jehož členové se promptně vydají po stopách Jurije Gagarina. Když pak raketomet nestíhá zásobovat vzduch pečeným vepřovým a
nepřátelé se přes hradbu 
přelévají rychleji než El Niňo, přichází za hektického pokřiku „Dead to the salad eaters!“ na pomoc legendární robotická antivegetariánská
Křovinná hlídka.
Designem misí hra velmi připomíná Giants. Obrovské exteriéry jsou plné „líhní“, které až do svého zničení trvale chrlí nové nepřátele. Potěší také slušná interaktivita, kdy lze zničit nejen většinu budov, ideálně i s nepříjemnými odstřelovači za jejich okny, ale také stromy, balvany a nepřátelské věže. Pouze v některých úrovních zamrzí omezení prostoru neviditelnou stěnou na obligátní koridor nebo naopak zmatená orientace, kterou částečně řeší spolehlivý kompas v rohu obrazovky. Mírným zklamáním je také délka, která je asi poloviční ve srovnání s Giants. Příčinou je jednak ničím neomezený systém ukládání pozice a také fakt, že díky obrovskému spádu trvá proběhnutí jedné z přibližně dvaceti úrovní v průměru do dvaceti minut. Drobnou náplast tvoří pouze několik bonusových úrovní zpřístupněných po nalezení porůznu roztroušených symbolů. Jejich cíle nejsou o nic umírněnější než zbytek hry. Za všechny jmenujme úkol přežít pět minut v aréně za palby hodné ruského raketového programu za studené války.
Kořením ostřejším nežli radioaktivní chilli paprička jsou zbraně, nebo lépe řečeno šílené vynálezy. Odstřelovací puška
nebo rychlopalný raketomet bledne vedle generátoru mikroskopických černých děr či Landsharku, instantního žraloka bílého v plechovce.
Svérázné odreagování nabízejí samonaváděcí nálože, jež se vždy přichytí k zádům nebohého cíle, který je tak odkázán na marné poskakování a většinou i cestu s
explozivním dárečkem do houfu soukmenovců. Perličkou na dortu pak je antigravitační vývrtka Topsy Turvy Weapon, která obrátí hrací plochu vzhůru nohama, a
kdo se něčeho rychle nechytí, je také zván na návštěvu Jurije. Kapitolu samu pro sebe tvoří Jumper Pack, jenž Romana vystřelí padesát metrů nad herní plochu
a za pomocí mechanických křídel (jejichž pohyb je mimochodem zpracován velice realisticky) mu dovolí po omezenou dobu kosit nepřátele ze vzduchu.
I never liked this place. Scarier than a roomful of Germans.
Grafický engine Amityville II: The Posession je vylepšenou verzí toho z Giants. Na jednu stranu se Romanovi u pasu za příslušného cinkotu houpou
vysokopolygonální blyštivá závaží, na stranu druhou vypadají některé lokace na dnešní dobu, co se detailů týče, poměrně chudě. Síla enginu ovšem tkví v
rychlém zobrazování
rozlehlých exteriérů i na pomalejších počítačích a ve zmíněném zvládání obrovského počtu nepřátelských jednotek najednou. Hudební doprovod
představuje příjemné skloubení skotských rytmů píšťal, několik motivů pak až příliš nápadně znovu připomíná Hvězdné války.
Armed & Dangerous přináší i přes několik drobných chyb, jimž dominuje především relativní krátkost hry, ojedinělou porci humoru zabalenou do rubáše brutální akce, která však neurazí ani toho největšího pacifistu. Jediného přemožitele ve své kategorii přestavují pouze Giants od stejného týmu, kteří dokázali kromě rozsáhlosti nabídnout prakticky tři hry spojující hned několik herních žánrů. Proto dostávají Ozbrojení & nebezpeční „pouze“ 80%.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
