Jak už možná z našeho seriálu víte, české autorské právo je poněkud složitější a komplexnější záležitost, než se může na první pohled zdát. Obzvláště pak jeho vztah k videohrám má na míle daleko k harmonickému soužití a pro svou poměrně obtížně proniknutelnou slupku, je tento vztah samotný takovým pěkným právním oříškem. Nicméně oříšky, které jsme v předchozích dílech s grácií a lehkostí Marfušky louskali, byly víceméně ve skutečnosti takovými kousky skutečně lehčí váhové kategorie, které v porovnání s tím, čím se budeme zabývat dneska, v podstatě pro autorské právo samotné žádné vážné problémy neznamenají. Ano, řeč bude o pirátství. Bez něj bychom se takovými věcmi jak chránit videohry, co můžou vydavatelé, co můžete vy apod., vůbec zabývat nemuseli. Žel pirátství tu je, bylo a pokud se na něj poněkud komplexněji mrkneme, tak si můžeme říct, jestli i nadále bude.
Oříšky, které jsme v předchozích dílech louskali, byly víceméně takovými kousky skutečně lehčí váhové kategorie, které v porovnání s tím, čím se budeme zabývat dneska, v podstatě pro autorské právo samotné žádné vážné problémy neznamenají.
Éra digitalizace, computerizace a ještě pár dalších "...zací" s sebou nepřivezla na vlnách pokroku jen nové možnosti pro autory, nová autorská díla a vůbec samá pozitiva, ale rovněž ten nejzásadnější problém, s jakým kdy autorské právo za celou dobu své existence stálo v ringu. Problém, který navzdory v konečných důsledcích své závažné společenské nebezpečnosti, je nazýván poměrně romanticky a idealisticky "pirátstvím" a může svádět a svádí k značnému zlehčování skutečných rozměrů problému. Nicméně právě tímhle tento pojem trefně vystihuje skutečně tu nejzávažnější podstatu tohoto novodobého jevu. Je třeba si na tomto místě uvědomit, že pirátství fakticky nevytváří, ale pouze uspokojuje existující poptávku. Tuto ovšem značně deformuje tím, že umožňuje nemalé části populace uspokojovat svoje kulturně sociální potřeby s vynakládáním minimálních nákladů, protože pirátské verze autorských děl disponují řádově několikanásobně nižší cenou a umožňuje je tak získávat i těm, kteří by k nim měli jinak jen velmi obtížně přístup. Z tohoto důvodu je pak pirátství společensky tolerovaným jevem a není na něj nazíráno jako na vysoce společensky nebezpečnou činnost, kterou fakticky v současnosti je. Logicky, vzhledem k sociálním podmíněnostem efektivity působení autorského práva, které není prostor rozebírat, je potom pirátství nejrozšířenější v zemích, kde většina nemá dostatek prostředků na uspokojování svých kulturních potřeb a tudíž i lze těžko očekávat, že podobný jev bude považován za jev, který je odsouzeníhodný a společensky netolerovaný. V zemích jako Bulharsko, Rusko, Čína, Indonésie apod. nelegální distribuce pirátských kopií v podstatě úplně nahrazuje distribuci legální. Namátkou, na poli softwaru byl podíl pirátských kopií v roce 1998 odhadován ve všech uvedených zemí nad 90%! Ostatně pohled na pirátství v Rusku na vlastní oči si můžete přečíst tady. V ČR v témže období tvořil podíl nelegálně získaného a používaného softwaru zhruba 45%, a z celkového objemu rozmnoženin hudebních autorských děl připadalo pouze 6-7% na prodej legálního zboží. Z těchto čísel je poměrně jasně patrné, nakolik je tato činnost i v naší společnosti svou masovou rozšířeností normalizovaná a není proto považována těmi, kdo ji využívají a z ní nějakým způsobem profitují (tedy společenskou většinou), za "škodnou".
Problém, který je navzdory v konečných důsledcích své závažné společenské nebezpečnosti nazýván poměrně romanticky a idealisticky "pirátstvím", může svádět a svádí ke značnému zlehčování skutečných rozměrů problému.
Toto je nadále zčásti umocňováno a zčásti podmiňováno skutečností, že pirátství jako takové je individuálně v éře internetu, všudypřítomných vypalovaček a levných médií, velmi těžko identifikovatelné a tudíž i těžko postižitelné. A jsme rychle u jádra pudla... pirátství není problémem právním a právně řešitelným, protože není zapříčiněno dírami v právní úpravě, které by umožňovaly pirátům snadno unikat mimo postih; je problémem už prakticky výhradně kulturně sociálním. Právo v demokratických zemích nemá a nemůže mít prostředky, které by mu umožňovaly natolik zasahovat do našeho soukromí a kontrolovat naše individuálního jednání, aby mohlo tu masu snadno realizovatelného kopírování nějak výrazněji regulovat. A v neposlední řadě právo nemůže bojovat s něčím, co většina společnosti nějakým způsobem schvaluje a tento boj vyhrát. Ocitáme se tak v momentě, kdy se můžeme v podstatě svobodně rozhodnout, jestli se nějakým způsobem účastnit na pirátství nebo ne, protože k tomuto rozhodnutí nás netlačí nijak výrazně strach z právního postihu nebo morálního odsouzení společnosti (v tomhle směru je bohužel mnohdy ještě naopak). Toto rozhodnutí je pak z větší části skutečně už čistě jen otázkou naší morální vyspělosti. Výsledek jistě není třeba zdlouhavě rozebírat. Díky tomu tu tedy pirátství nejenom bylo a je, ale i nadále bude. Spoléhat, že to právo, resp. zpřísnění právní úpravy nějak vyřeší, je v současné době zcela nereálné, protože represe v případě společenské akceptace pirátství nic neřeší. I kdyby mohla být efektivní, což být nemůže.
Pirátství není problémem právním a právně řešitelným, protože není zapříčiněno dírami v právní úpravě, které by umožňovaly pirátům snadno unikat mimo postih; je problémem už prakticky výhradně kulturně sociálním.
Ostatně celý problém pirátství je mnohem komplexnější a bez pochopení jeho širších souvislostí smysluplně neřešitelný. Pirátství nelze nemístně redukovat na protiprávní činnost samotných pirátů a stavět všem na oči demonstrativně strašáka represe. Pokud to výrazně zjednodušíme, tak tu na jednu stranu společnost sama vytváří silné sociální potřeby po konzumaci všech druhů autorských děl, na druhou stranu ale v řadě případů mnohdy není ekonomicky stále ještě na takové úrovni, aby nabízela většině dostatek prostředků k tomu, aby lidé tyto potřeby mohli legální cestou uspokojovat. A právě takovýto deficit mezi kulturně-technickým vývojem a vývojem ekonomickým vždy produkoval a produkovat bude podobné anomálie, jakou je pirátství. Redukce tohoto deficitu v podobě snižování cen videoher i vytváření podmínek pro takovéto snižování je jedním z efektivních způsobů ubrání větru z plachet pirátům. Ubrání, nikoliv likvidaci. V lidské povaze je v současnosti až příliš pevně zakořeněna potřeba maximalizace vlastního zisku na úkor zisku ostatních. Vzhledem k tomu, že pirátské verze budou vždy levnější než originály, neboť pirát nemusí do samotného produktu na rozdíl od autorů a vydavatelů investovat ze svého naprosto nic, není tenhle aspekt problému problémem ani právním ani ekonomickým, ale jen čistě morálním. A tady může svou troškou do mlýna rozhodně přispět i autorské právo i vydavatelé samotní. Právo tím, že bude přehledné i srozumitelné a bude jasně a vyváženě chránit zájmy nejen autorů, ale i běžných uživatelů autorských děl obecně. Jen tímto a tím, že bude veřejnosti obsahově přístupnější se může dostat do širšího povědomí společnosti a "předat" tak širšímu množství jednotlivců hodnoty, které chrání a ti je pak postupně mohou přijmout za vlastní a chovat se v souladu s nimi. Vydavatelé tím, že se přestanou snažit vytřískávat z prodeje maximum, tím, že se přestanou snažit omezovat řádné kupující nesmyslnými podmínkami a ochranami, které v konečném důsledku znepříjemňují život pouze těm, kteří je svým chováním "živí".
|
A v neposlední řadě je zapotřebí, aby se každý z těch, kdo nadává na vysoké ceny, vyděračství vydavatelů, nízké platy apod. sáhl sám do svého vlastního svědomí a uvědomil si, že k tomuto sám přispívá tím, že si fakticky kupuje kradené výrobky a podporuje tím ty, kdo je nelegálně šíří a tím parazitují na několikaleté práci vývojářů a vydělávají mnohdy nemalé peníze, aniž by pro to ze sebe cokoliv vydali. Všechny zmíněné aspekty mohou každý z jiného soudku přispět k tomu, že stejně tak jako není normální krást, stejně tak nebude normální pirátit (a ještě se tím veřejně chlubit, jak je to dnes běžné). A společenská neakceptace pirátství je zcela elementární podmínkou k tomu, aby se s ním v současnosti, kdy bez větších problémů může díky technickému pokroku pirátit skoro každý, dalo něco skutečně dělat. Proces k tomu vedoucí je náročný, komplexní a dlouhodobější povahy a rozhodně se nezakládá na zřizování anonymních udavačských linek, strašení běžných kupujících, raziích proti malým, mnohdy náctiletým rybám ani občasným chycením ryby velké, ale právě na níže popsaných krocích všech zúčastněných. Naše čtyřdílná osvěta, která tímto prozatím končí, byla takovým menším příspěvkem z naší strany k takovémuto procesu. Děkujeme za pozornost.
