Asi nemá cenu se rozepisovat o původu této hry, takže pojďme přímo na věc, ostatně přesně tak to činí i Blue Dragon. S ničím se nepárá a od prvních chvil dává hráčům to, co chtějí. Alespoň tedy někteří. Pokud se tedy nepočítáte mezi příznivce klasických japonských RPG, můžete v klidu přestat číst.
Blue Dragon je totiž prakticky ve všech směrech naprosto tradiční záležitostí a typičtějšího zástupce japonských RPG ze „staré školy“ bychom sice určitě našli, ale rozhodně to není potřeba. Není tedy na místě čekat nějaké závratnější novinky, s jakými se v podobě bojového systému nebo gambitů vytasila třeba Final Fantasy XII. Hironobu Sakaguchi totiž ve svém prvním projektu mimo svět FF vsadil na to, co umí nejlépe, přičemž jeho rukopis je znatelný od prvních chvil ve hře, což ostatně platí i pro hudbu, na níž pracuje další FF veterán-odpadlík Nobuo Uematsu.
Vedle obligátních lékárniček a peněz se totiž dají najít i vylepšení statistik jako například zkušenostní body.
Hra začíná ve vesnici tří hlavních hrdinů – Shua, Jira a Kluke – která je opět jako každý rok napadena temnými silami. Nebe zahalila fialová oblaka a poté, co se lidé ve spěchu uchýlili na bezpečnou plošinu, začal zemi brázdit „zemní žralok“, jenž ničí vše, co mu přijde do cesty. Najednou se ale objeví Shu, jenž s Jirem ukul pikli, kterak žraloka chytit do sítě. Bohužel měl ale i tento ambiciózní plán ještě nějaké ty mouchy, a tak jsou všichni tři i s Kluke, která se mezitím na scéně rovněž objeví, zataženi žralokem do záhadných ruin. Návrat do vesnice se ale poněkud zkomplikuje, jelikož v tu chvíli se na plné pecky rozjíždí příběh, jenž je pochopitelně plný nejrůznějších zvratů a překvapení.
Respektive takto, příběh se začíná samozřejmě rozjíždět docela pozvolna, takže než se dostanete do fáze „záchrany světa“, čeká vás ještě řada „menších“ starostí, ale od prvních okamžiků se velmi svižně rozbíhá samotná hra. Zatímco třeba v již zmíněné Final Fantasy XII trvalo
docela dlouho, než se vůbec něco „začalo dít“, v Blue Dragonu se tak stává prakticky okamžitě. A to jak z hlediska příběhu, kdy hned na začátku jasně víte, že se potřebujete dostat zpátky domů, případně alespoň z lokací typu velký létající koráb nebo opuštěná podzemní nemocnice, kam vás zápletka uvrhne, tak i z hlediska hratelnosti, kdy od prvních soubojů získáváte nejen zkušenosti potřebné k postupu na vyšší level, ale i nové schopnosti, útoky či předměty, které vylepšují vaše statistiky. Má to zkrátka velmi dobrý spád, díky němuž máte již po pár hodinách hraní pocit, že už jste do hry skutečně ponořeni.
Mimo příběhu je jedním ze základních stavebních kamenů každého pořádného RPG i vyvážený bojový systém. Jeho vyváženost si sice zatím nedovolujeme
posuzovat, ale jeho konstrukce se nám líbí. Opět je ovšem otázkou, jak velkými tradicionalisty jste. Bojuje se klasicky na tahy, přičemž v horní části obrazovky jsou umístěny ikonky, podle nichž se pozná, kdo kdy přijde na řadu a kam se po svém tahu zařadí. Dalo by se říci, že je to téměř shodné s tím, co známe z Final Fantasy X. Do hry pak samozřejmě vstupují i nejrůznější taktické varianty, z nichž
stojí za vypíchnutí zejména Monster Battle (doufáme, že si ten název pamatujeme správně). Jde zde o to, že při pohybu na mapě nebo v lokaci můžete pravým postranním tlačítkem vyvolat kruh, jenž znázorňuje váš akční rádius a následně si můžete vybrat monstra, na která zaútočíte (klidně jen jedno, ale klidně i všechny). Vtip je v tom, že některé potvory jsou nepřátelské vůči jiným, takže když přijde jejich tah, tak raději než na vás zaútočí právě na některého jiného protivníka. Toho se dá s trochou přemýšlení vcelku dobře využít pro velmi efektivní vedení boje, kdy kombinací pořadí tahů a předpokladů rivality mezi protivníky lze vcelku pohodlně vyřídit značnou řádku bestií s minimálními ztrátami.
Z hlediska technického zpracování jsme zatím nezaznamenali nic výjimečného.
Nedílnou součástí bojů jsou stíny. Jedná se o jakési modré příšery, které v soubojích ve skutečnosti bojují vlastně za vás a mají i vlastní statistiky. Dokonce mají i několik „povolání“, v nichž se zlepšují bojem a podle toho, jaké zaměření daný stín má, přidává do bojového menu i položky k příslušné postavě. Pro RPG maniaky se tak otevírá široké pole pro to, aby všechny své stíny vytrénovali na maximální level ve všech povoláních. A zdá se, že k tomu budou mít více než dost příležitostí. Již od prvních chvil ve hře lze narazit na lokace, které na první pohled naznačují, že se zde bude levelovat až do úmoru. Velké plochy zamořené nepřáteli podle našeho soudu nemohou znamenat nic jiného. Mimochodem nepřátelé – přestože je většina z nich vidět předem, a tak je
tedy možné se souboji vyhnout – najdou se zde i okamžiky, které evokují souboje náhodné. Když totiž těsně před vámi vyskočí potvora, která byla schovaná v písku, příliš možností vyhnout se boji zde v tu chvíli opravdu není.
Vedle boje a levelování se zde ale bude i hodně hledat a prozkoumávat. Každou chvíli narazíte na truhlici skrývající nějaký ten předmět, ale nějaký bonus se zde navíc může ukrývat prakticky pod kterýmkoliv šutrem, což myslíme naprosto doslovně. První co jsme tedy v každé nové lokaci udělali, bylo prozkoumání všech
skříněk a šuplíků, ve venkovních prostorách jsme pak koukli pod každý kámen nebo mezi kořeny stromů. Vedle obligátních lékárniček a peněz se totiž dají najít i
vylepšení statistik jako například zkušenostní body, vylepšení fyzických útoků, magické obrany a podobně. Škoda jen, že po takovémto nálezu není možné se pohrabat v menu a podívat se, jak na tom vaše postavy jsou, jelikož tak musíte daný nález přiřadit „naslepo“, respektive je potřeba vědět, kdo má
jaké maximum zdraví v okamžiku, kdy naleznete jeho zvýšení. Lze ale najít i záporné předměty, jako například na palubě pozdemního rypadla, kde jsme se po prozkoumání větráků dozvěděli, že z něj strašně fouká, a tak se všem našim postavám lehce snížila hodnota aktuálního zdraví.
Jak již bylo řečeno, hra má vynikající tempo a hraje se výborně, ale nějaké ty chyby zde přeci jen jsou. Vlastně možná jen jedna a tou je skutečnost, že jsme za celou dobu hraní nezaznamenali ani jedinou věc, která by byla příčinou toho, že by tuto hru nebylo možné udělat na konzole pomalu doznívající generace. Pochopitelně vyjma grafiky ve vysokém rozlišení. Možná že by se třeba na PS2 nemohl pod každou druhou bednou ukrývat nějaký předmět nebo něco podobného, ale to vidíme spíše jen jako minoritní problém. zatím jsme ale nezaznamenali žádný významnější element, který by zcela nekompromisně vyžadoval mašinu nové generace.
Ve hře je několik skrytých silných monster, která je třeba najít a zničit, akorát že nyní nejsou označována jako Weapons.
Z hlediska technického zpracování jsme zatím nezaznamenali nic výjimečného, za což částečně může samozřejmě i zvolený grafický styl. Na ten jsme si sice chvíli museli zvykat, jelikož nám připadal až příliš dětinský, ale netrvalo dlouho a přišli jsme mu na chuť. Postavy z dílny Akiry Toriyamy tak ve výsledku působí velmi sympaticky a zvolený manga styl se hodí i pro střihové sekvence, v nichž je díky zvolenému stylu možné použít celou řadu výrazových prostředků, které hře dodávají na líbivosti. Co se týče zvukové stránky, již jsme výše zmínili, že styl Nobua Uematsu je patrný na první poslech – přestože jsou melodie jiné,
podání a ztvárnění zdejší hudby značně evokuje Final Fantasy. Snad jen hlasy hlavních postav nám v angličtině připadaly až příliš dospělé. Naopak nás ale velmi potěšila píseň, která zní při sobojích s prvními bossy, která silně připomíná tvorbu kapely Iron Maiden (pokud čistě náhodou jde přímo o jednu z jejich skladeb, tak se omlouváme, ale neznali jsme). I v ostatních případech ale hudba v drtivé většině velmi dobře vystihuje atmosféru dané lokace nebo aktuální situace a to paradoxně i přesto, že vyloženou „hitovku“ jsme zatím v prvních fázích hry nezaslechli. Přinejmenším ale aspoň ve zmíněné zasypané nemocnici si člověk všimne chytlavého „futuristicko-tajemného“ hudebního motivu.
Celkově se tak na Blue Dragon mohou těšit všichni ti, kdož si oblíbili naprosto tradiční japonská RPG a pravděpodobně i všichni příznivci série Final Fantasy. Dostanou totiž přesně to, co mají rádi – ostatně vliv otce série FF Hironobu Sakaguchiho je mimo jiné patrný i v tom, že je ve hře několik skrytých silných monster, která je mimo hlavní dějovou linii potřeba najít a zničit, akorát že nyní již pochopitelně nejsou označována jako Weapons. Pokud ale hledáte něco převratně nového, tak asi spíše nepochodíte, což ale rozhodně neznamená, že se tato hra nezařadí mezi ty nejlepší kusy svého žánru.
Index očekávání: 90%
