Je tu opět sobota a s ní pravidelné zamyšlení. Před týdnem se na tomto místě objevil rozhovor s odstupujícím šéfredaktorem jistého herního časopisu, který vzbudil doslova lavinu čtenářských ohlasů a komentářů. Nedalo mi to a probral jsem se většinou diskusních fór o herních časopisech a přečetl většinu příspěvků, jak kritických, tak oslavných. Na spoustě názorů mne však zarazila jedna věc, která se již po léta nemění – jejich autoři nejprve vynadali té které redakci za to, že se jejich časopis nedá číst / nemá dobré plné hry / je příliš drahý / má moc reklam / nemá plakát / má kulturu / nemá konzole / má konzole (každý ať si vybere dle svého gusta), aby v zápětí přiznali, že si další číslo stejně koupí. Tito lidé prostě vědí, že se jim většina článků nebude líbit a magazín po zběžném prohlédnutí odloží, ale měsíc co měsíc investují do koupě nového čísla nemalý peníz. Co je k tomu vede?
Pátrání po příčinách nás zavede pěkných pár let zpět, kdy PCčkáři sváděli neúnavné boje s Amigisty o to, která platforma je na hry lepší, a z povzdálí jim tiše sekundovali majitelé osmibitových počítačů popřípadě prvních „solidních“ konzolí. Tehdy to měli čtenáři jednoduché – na scéně existoval jediný jakž takž profesionální časopis, Excalibur, který po prvních nesmělých černobílých začátcích začal druhou desítku vydání již v plné barvě a záhy (kolem klíčového čísla 14, které sice ničím extra nevynikalo, ale zaznamenalo velký prodejní úspěch) si vytvořil dostatečně širokou čtenářskou základnu. V oněch dobách, kdy se o internetu mohlo většině smrtelníků jenom zdát (ta hrstka modemistů se „vyřádila“ na FIDO konferencích různých BBS), bylo zcela běžné, že již týden před vydáním nového čísla Excaliburu začaly davy školou povinných dítek bombardovat trafikanty dotazy, jestli už vyšel nový Excalibur. Byla to prostě zvláštní doba, kdy neexistovala na trhu konkurence, většina hráčů nikdy neviděla na vlastní oči originální hru, a kdy se vlastnictví kompletní sbírky čísel Excaliburu cenilo stejně, jako v současnosti kompletní videotéka South Parku (nebo alespoň MASHe). Když k tomu přidáme ještě celkem solidní cenu za jedno číslo (30 Kč – něco jako dneska padesátikoruna), tak není divu, že spousta herních příznivců sbírala namísto známek herní časopisy.
Doba však pokročila a na trhu se objevilo nejprve Score (které o sobě dalo vědět mimo jiné zasláním prvního čísla všem předplatitelům Excaliburu – tehdy ale ještě neexistoval zákon o ochraně osobních údajů, takže se celá věc s použitím adres po nějaké době uložila k ledu) a posléze i Level (opět s reklamním rozesíláním abonentům, tentokrát však šlo o přesun dat v rámci jedné firmy). Klesající úroveň kdysi slavného Excaliburu (nové redakce nedokázaly držet krok s konkurencí a chaotické změny propad ještě umocnily) se projevila celkem jednoznačně – skoro všichni přešli po nějaké době na „sbírání“ Score a Levelu. Amiga definitivně skončila, a tak se oblíbeným tématem hádek stala tahanice, který ze dvou časopisů je lepší. Fundované názory z obou stran byly podložené zejména tím, že i zarytý odpůrce toho kterého magazínu si nenechal ujít další číslo a zakoupil si ho, aby jej následně před kamarády strhal. Byla to prostě zvláštní doba, kdy se počítaly poměry cena/stránky bez reklam, na trhu soupeřily distributorské firmy Vision a JRC, a kdy byla snem každého majitele PC dvourychlostní CD-ROM mechanika. Svět kolem počítačových her tvořil stále relativně uzavřenou komunitu a vlastnictví všech Levelů, Score a starých Excaliburů se pokládalo doslova za povinnost.
Právě masivní rozšíření CD-ROMek způsobilo na herním trhu malou revoluci. Čím dál více nových her začalo být dostupných pouze na CD a hladina pirátství drasticky poklesla – jednorychlostní vypalovačka totiž v té době stála kolem třiceti tisíc a za přepálení jednoho CD se běžně účtovala pětistovka. Proto začaly herní časopisy přidávat k papírovému vydání také lisované CD plné demoverzí, které často představovaly pro hráče jediný kontakt s novými hrami – po prvních nesmělých pokusech Levelu s LucasArts CD (fungovalo i na Macinstoshi – tuším že tam byl Rebel Assault pro jablka) a následné edici stříbrných placek z vlastní produkce (mimochodem –z té první, s černým potiskem, by si měli vzít současné časopisy příklad, protože byla až po okraj nacpaná demy, mody, s3mky a spoustou skvělých fantasy obrázků), se rozhoupaly i ostatní časopisy a byznys s cover CD se pomalu roztočil. Byla to prostě zvláštní doba plná interaktivních filmů (po pár minutách se děj na obrazovce zastavil a „hráč“ si vybral, zda hlavní hrdina půjde doprava či doleva), stovkových hodnocení naprostých propadáků (modří už vědí), zavirovaných reklamních disket a počátek přemrštěných cen časopisů s CD, které jen odrážely špatnou dostupnost pirátských verzí her. Staří matadoři si pravidelně kupovali jak Score, tak Level (nechtěli přijít ani o jedno číslo v rozsáhlém archivu), ale část nově příchozích dávala (hlavně kvůli ceně CD verze) přednost pouze jednomu titulu.
Vývoj však pokračoval dál a na scéně se objevil fenomén, který ovládá herní časopisy dodnes – plné hry. Záměr časopisů byl celkem jednoduchý a logický – počítali s tím, že hráč disponuje pouze omezeným měsíčním rozpočtem, a tak se jej snažili motivovat, aby co nejvíce peněz utratil právě za ten jejich dvakrát tak předražený magazín se dvěma CD (již tehdy dospěla vydavatelství k trpkému zjištění, že na obyčejném čísle bez přílohy nelze vydělat). Oním lákadlem, které mělo chytit každého z srdce a donutit vytáhnout z prkenice necelé dvě stokoruny, byla přiložená kvalitní a zejména LEGÁLNÍ hra, kterou nikdo nemusel pokoutně shánět po pirátech, ani platit horentní sumy v obchodech. Co na tom, že byla několik let stará – špičkový počítač vlastní málokdo, a tak je zaručené, že „pošlape“ skoro každému. Roztáčející se spirála stále kvalitnějších plných her (více najdete v tomto článku) a relativně levné ceny pirátských CD však s sebou přinesly jeden negativní efekt – mnozí čtenáři si své časopisy začali vybírat zejména podle plné hry a papírový magazín chápali spíš jako přílohu, jejíž čtením se dala ukrátit dlouhá chvíle na toaletě. Tento trend je bohužel čím dál zřetelnější – žijeme prostě v divné době, kdy prodejnost časopisů podstatně neklesne ani po zrušení verzí bez CD, při nákupu licencí létají vzduchem mnohasettisícové částky a kdy je nejfrekventovanější otázkou co že to bude v novém Levelu / GameStaru / Score za plnou hru. Spousta starých harcovníků už čte herní časopisy jenom příležitostně a na krabice plné desítek starých čísel pomalu usedá prach (stačí vynechat pár vydání a nadšení ke sbírání je ta tam) – nové přírůstky sbírek se objevují jen sporadicky. Pomyslnou štafetu hromadného skupování všeho na trhu pomalu ale jistě přebírá nová generace odkojená čistě plnými hrami – pokud vyjdou v jednom měsíci tři skvělé plné hry, koupí si většina čtenářů určitě alespoň dva časopisy, v případě horších her pak zafunguje „setrvačnost“, kdy ještě pár čísel zůstávají ze zvyku věrní osvědčenému titulu v předtuše změny k lepšímu. Nezajímá je kvalita článků uvnitř – pokud je (alespoň čas od času) na stříbrném kotouči atraktivní jméno, může mít časopis klidně jenom čistě bílé stránky bez textu.
Samozřejmě vím, že kromě lidí popisovaných v předchozích odstavcích, existují i ti, kteří nakupují časopisy s rozmyslem a neberou plnou hru jako hlavní vodítko. Podle všeho to však vypadá, že jsou oproti „fanatikům“ v jasné menšině – v minulosti by totiž razantní odchody a příchody nových redakcí a s nimi spojené drastické změny v designu i stylu psaní většinu čtenářů odradily (stačí se podívat na skomírání Excaliburu po založení Score), ale nyní opravdu jen stačí vydavateli investovat dostatek financí do licence na kvalitní plnou hru a prodejní úspěch se dostaví (pokud to neudělá, skončí jako PC Gamer). O to zajímavější bude sledovat, co se stane, až nynější hektické tempo covermountingu (a s tím spojených edicí jako „Nejlepší hry“ či „Game4U“) způsobí spolu s neochotou vydavatelů prodávat licence nedostatek (nebo jen drastický nárůst cen) kvalitních her. Časopisy pak budou muset najít jiné lákadlo, kterak si zajistit odbyt – ať již kvalitnější obsah (pokud existují plné hry, je ve své podstatě podružný), podstatné snížení ceny, nebo něco nového, nevyzkoušeného...
