Už několikrát jsme se stali svědky pokusu o převedení slavné filmové série Smrtonosná past na monitory PC. Debakl titulu Die Hard Trilogy však ukázal, že milovníkům akčních her nestačí jen tuny munice, nakrátko ostříhaná Willisova hlava a výkřiky "Yippie kay aye". Chtějí něco víc - zápletku, dialogy, příběh, hezkou grafiku a pochopitelně určitou návaznost na filmovou předlohu. Pracovníci společnosti Piranha Games před časem slíbili, že nám toto všechno nabídnou. Jejich střílečka Die Hard: Nakatomi Plaza měla napravit vše, co ostatní hry tématicky spojené se Smrtonosnou pastí pokazily. Podařilo se jim to? Ne tak docela, i když lámat hůl bychom nad tímto projektem neměli.
Už název hry napovídá, že tvůrci hry byli inspirováni prvním filmem s neohroženým policistou Johnem McClanem v hlavní roli. Kdo tento snímek viděl, ten se bude cítit jako ryba ve vodě. Narazíte totiž na množství naprosto totožných scén a dialogů, které jako by z promítačky vypadly. Není to náhoda. V Piranha Games chtěli vytvořit hru, která by se v hrubých obrysech řídila scénářem slavného filmu, přitom se jím ale nedala svazovat a rozvedla jej do větší šířky. S jedním přimhouřeným okem můžeme říci, že své slovo dodrželi. V Die Hard: Nakatomi Plaza se podíváte i do míst, o nichž je ve filmu jen okrajová zmínka, a projdete si zhruba polovinu ze čtyřiceti podlaží budovy společnosti Nakatomi Corp. (některá i opakovaně).
Děj začíná ve chvíli, kdy přijíždíte z letiště za svou manželkou na vánoční oslavu, která se koná ve třicátém patře honosného mrakodrapu. Co ale čert nechtěl, krátce po vás dorazí i skupinka těžce vyzbrojených lupičů, kteří mají zálusk na peníze ve zdejším mohutném trezoru. Zaměstnance společnosti Nakatomi vezmou jako rukojmí a s nimi i vaši manželku. Shodou okolností jste jediný, komu se při přepadu podaří uprchnout. A ani se nenadějete a bez bot a vyzbrojeni jen pistolí a odznakem se vrháte do nelítostného boje "McClane vs. svět". Postupem času se váš arzenál pochopitelně o něco rozšíří (těžký kulomet má opravdu něco do sebe a ani ostřelovací puška není k zahození), svou ruku k dílu přiloží i nezbytná vysílačka, s níž si budete povídat s vůdcem teroristů Hansem a srdečným policistou Powellem.
Ačkoliv je střelba do teroristů v Die Hard: Nakatomi Plaza hlavní pracovní náplní (chvílemi si říkáte, jak se jich mohlo do jednoho náklaďáku tolik vejít), dojde i na méně či více složité puzzly. Zde vám velice často pomůže znalost filmu, protože až na závěrečnou scénu můžete všechny větší problémy řešit tak, jak se s nimi vypořádal Bruce Willis. Samozřejmě jen v případě, že se nejedná o zbrusu novou scénu, jichž je ve hře požehnaně. Naštěstí jen málokdy narazíte na zdánlivě neřešitelný problém, díky čemuž má Nakatomi Plaza příjemný spád. Vítaným oživením jsou také mise, v nichž bojujete s ohněm, eskortujete rukojmí nebo přísluštníky 
speciálních jednotek či bráníte vůz s vaším řidičem Argylem. O klasice typu přestřelky na střepy pokryté podlaze či sebevražedném skoku z podminované střechy mrakodrapu asi netřeba mluvit - to vše jsou věci, jež zabraňují, abyste během hraní otupěli a nechali se zahltit stereotypem.
Slušným oživením herního systému jsou také hned tři ukazatele stavu vaší postavy. Kromě obligátního zdraví také vidíte, jak na tom jste s energií (ubývá vám při skákání či rychlém běhu) a s mentálním stavem. Ten se mění v závislosti na vašem zdravotním stavu a také podle toho, jestli dáváte svým protivníkům na frak, nebo naopak oni vám. V zásadě je však tento ukazatel jaksi navíc, protože jeho vysoké či nízké hodnoty se na hře moc neprojeví - i když by se podle něj prý mělo řídit mimo jiné chování NPC a vašich protivníků. Nevím, toho jsem si opravdu nevšiml.
Až na diskutabilní kvality jednoho z ukazatelů se tedy zatím může zdát, že Die Hard: Nakatomi Plaza je velice kvalitní a zábavnou akční hrou - má dobrý příběh, který se nedrží jen známé zápletky, má variabilní herní systém, má zajímavě vytvořený systém tří různých "zdravotních" ukazatelů... ale má zároveň i velkou smůlu, protože v Piranha Games asi nemají pořádné programátory. Pro tento svůj projekt sice použili LithTech engine, který se zaskvěl v titulech jako No One Lives Forever nebo Aliens vs. Predator 2, 
na kvalitě grafiky to však poznat není. Nejeden ryze budgetový titul vypadá o třídu lépe. Nejde přitom jen o hranatost objektů a animace postav. Jde o výsledný dojem, který rozhodně není nejlepší.
Svůj podíl na tom má rozhodně nekvalita textur. Jde o nich říci jen jediné - jsou šedivé. Ve sklepě či v technických částech budovy to lze docela pochopit, protože se zkrátka pohybujete ve vybetonovaném prostředí. Zvláštní však je, že např. i červené ostění nebo mahagonová knihovna vypadají šedivě, bůhví proč. Snad jen laboratoř byla opravdu bílá...
Názor na kvalitu technického zpracování vám nevylepší ani animované sekvence. Těch je sice v Die Hard: Nakatomi Plaza více než dost a vhodně dokreslují příběh, možná by však bylo lepší, kdyby je tvůrci vypustili. Dojem z nich je opravdu příšerný, jinak to bohužel říci nejde. Jsou holé, pusté, nevýrazné, bezpohlavní. Stručně řečeno - působí nepříjemně amatérským dojmem a rozhodně nejsou pastvou pro oči.
A mluvíme-li o záporech hry, je zde ještě několik věcí, o nichž je třeba se zmínit. Ta první se stále týká enginu. Snad v žádné hře z posledních let jste nemohli narazit na tak špatný kolizní systém. Ten se neprojevuje jen tradičními problémy 
se zavíráním dveří skrz mrtvá těla, ale i vaším vlastním pohybem (poskakování obrazovky nezřídka připomíná záchvat padoucnince) nebo plynulým procházením nepřáteli, jakoby se jednalo o pouhé duchy. A že polygony občas vypadávají? Inu, to už je proti ostatním nedostatkům maličkost.
Dále nelze zamlčet fakt, že hra občas podvádí. Sníží se k tomu v těch případech, kdy proti vám chce postavit nějaké protivníky, ale vy je nesmíte zabít, abyste náhodou nešli jinou cestou, než jakou vám tvůrci naplánovali. Na to narazíte již v první (!) misi a věřte tomu, že to opravdu není nic příjemného - vaše první konfrontace s protivníky, a co čert nechtěl, střel z vaší pistole si všímají méně než bodnutí komára. Do Piranha Games asi nedorazil oběžník o tom, že engine by proti hráčům neměl švindlovat :o(.
Posledním, tentokrát již trošku hnidopišským trnem v oku je stavba lokací. Je jich sice poměrně slušné množství a jsou koncipovány realisticky, ale až na výjimky jsou velice krátké. Vzpomeneme-li si na nedávno vydaný Jedi Outcast: Jedi Knight II, můžeme jen smutně povzdechnout, že "každý den holt není posvícení". Ani interaktivita prostředí není nic moc (rozbít můžete za celou dobu asi tak pět předmětů) a nikterak zářivá není ani umělá inteligence nepřátel.
O chloupek lépe dopadla zvuková stránka hry. Hudba, která čas od času z reproduktorů zazní, není nikterak špatná, střelba zní vcelku realisticky a i ostatní efekty nejsou nejhorší. Dabing je povedený, a to se týče všech postav. Nepřátelé mají výrazný německý akcent, Hansův hlas je příslušně slizký a Powell zní přesně jako ve filmu. Hlavního hrdinu sice nenamluvil přímo Bruce Willis (to by asi pěkně natáhlo rozpočet), ale i tak je použitý hlas poměrně věrný. Zláště ve vypjatých situacích vás občas velice příjemně překvapí. Kdyby tedy byla vizuální stránka Die Hard: Nakatomi Plaza stejně dobrá jako ta zvuková, jistě by bylo celkové hodnocení podstatně vyšší.
Ano, je to tak, Die Hard: Nakatomi Plaza rozhodně není žádnou peckou, která by vám nedala spát. Dlouho jsem se rozmýšlel, jakou výslednou známku udělit a věřte, že to nebylo nic jednoduchého. Hra je sice vcelku zábavná a má dobře propracovaný příběh, to však bohužel nestačí. Grafika je dost odbytá, o animovaných sekvencích nemluvě. Navíc zde není žádný multiplayer a jen málokdo bude mít chuť si cestu mrakodrapem společnosti Nakatomi poté, co hru dokončil, zopakovat. Vyjdeme-li tedy ze skutečnosti, že 50% představuje šedý průměr, není možné dát hodnocení o mnoho vyšší. Je to škoda, protože Smrtonosná past by si jistě zasloužila důstojnější zpracování.
| Die Hard: Nakatomi Plaza | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
