Asi před čtrnácti dny se zastavil kamarád s tím, že se podívá, jaké právě recenzuji hry. Impresivní datadisk C&C: Yuri's Revenge ho sice vcelku zaujal, nicméně oba dva vyznáváme i rychlou jízdu na čtyřech kolech. Nechal jsem ho tedy vyzkoušet Hot Wheels Mechanix, k němuž jsem dostal anotaci, že se jedná určitě o závodní hru položenu spíše do té nevážně pojaté roviny. Fajn, kamarád hrál deset minut, poté znechuceně ze hry vyskočil a utrousil, že mi tuhle recenzi vážně nezávidí. Než se odporoučel, odlehčil ještě mé krabičce s plnými hrami od herních časopisů. A jelikož se v názorech na hry obvykle příliš nerozcházíme, asi pochopíte, že do recenzování se mi příliš nechtělo. Hot Wheels Mechanix lze směle zařadit do rodinky klasických budgetových her. Mé počáteční obavy vzrostly hned po prvním spuštění, když se namísto intra objevil demo mód in-game scény. Hnedle mi došlo, že grafické zpracování nechává daleko za sebou roky 2001, 2000, 1999 a zastavuje se v době, kdy česká kina okupuje mysteriózní film Akta-X. Psal se, tuším, konec roku 1998.
Herní princip Hot Wheels Mechanix byl před dávnými a dávnými časy zaškatulkován do kategorie "akční závody". Na rozdíl od nedávno recenzovaného a velmi kvalitního (nevážného)
racingu Lego Racers II si Hot Wheels Mechanix ponechávají cosi z rodiny těch ne úplně absurdních a akčních závodů. Nesetkáte se zde se žádnými řízenými střelami ani s kaluží oleje a věřte tomu nebo ne, ani miny vám pod koly neexplodují. Srdcem projektu tudíž zůstává především velmi rychlé závodění. A právě ne příliš dokonalá grafika mi s rychlým tempem hry zpočátku silně vadila, neboť mi činilo potíže pochopit, kudy vede trať. Některé dráhy jsou zcela viditelně označeny, třeba měsíční základna, kdy se pohybujete po jakýchsi klopených cestách a tunelech, jenže právě hned ta úvodní představuje pouhou krajinu s několika checkpointy. Máte dohromady šest kol na to, abyste své soupeře předjeli a přitom – a na to pozor – ještě nasbírali dostatečný počet krabiček, díky nimž vyhrajete i nový dopravní prostředek. Protihráči jezdí vcelku slušně, naštěstí v rychlosti vás ne vždy překonají a samozřejmě dráhy obsahují i interaktivní prvky. Hned po té první se projíždí vláček a nedbáte-li varovného cinkání a houkání, následuje výbuch a nepříjemná časová ztráta. V džungli zase otravují pohyblivé výčnělky umístěné v nějakém podzemním tunelu, na měsíční základně se hojně skáče a takové špatné dosednutí na trať (tj. výlet do prostoru) se nevyplácí. Nejenže nevybouchnete, ale dopadnete na zem a sami si musíte najít
cestu zpět. Moje rada v tomto okamžiku zní velmi prostě – restart.
A jak se to vlastně hraje? Byl jsem sám sebou překvapen, ale nakonec musím přiznat, že opravdu rychlá jízda mě dokázala vtáhnout do hry. Hraje se na osvědčeném principu – vyhraj dráhu, sesbírej bonusy a my tě pustíme dál. Pokud čekáte starání se o svůj vůz a jeho vylepšování, splní se vám vaše přání asi tak na 70%. Nemáte ani peníze, ani sponzory, jenom krabičky povalující se občas na dráze. Zajímavá mi připadá aplikace – jejich účinek se totiž neprojeví hned, ale až v následujícím kole, kdy jimi svoje autíčko vylepšíte. Existuje dohromady deset bonusů. Tři se týkají kol – můžete zvolit off-roadová, avšak nabízejí se třeba i ozubená. Těmi pak stačí najet do soupeře, který posléze vyklízí pozici. Další tři vylepšováky spadají do kategorie létajících křídel. Ano správně, když totiž dlouho letíte ve vzduchu, vysunou se z vašeho vozu křídla a vy dle libosti plachtíte. Mně to připadá jako výborný nápad. Poslední trojice vám vylepšuje motory – o 50, 100 a nebo 150 bodů. Vezměte si, že nejhorší vůz disponuje 100 body, nejlepší pak 400 body. Z mé zkušenosti mi nejlépe sednul jeden stovkový sporťák. Mohlo by se zdát, že později mu už ujíždí vlak, ale s vylepšením motorů má díky své příjemné ovladatelnosti stále co nabídnout. Nakonec
jsem ho vyměnil za jednu třístovkovou buginu, jež jezdila hodně rychle a dala se ovládat, zatímco s čtyřstovkovým fárem jsem si příliš neužil. Na některých drahách to prostě nešlo. K pobavení zřejmě slouží poslední z bonusů, díky němuž si buginu potáhnete jinak barevnou texturou.
Vlastní koncepce závodění nemá chybu – rychlá jízda spojená s proměnlivou krajinou obvykle spolehlivě boduje. Každá z tratí obsahuje tolik různých tunelů, skokánků a nerovností, že se zkrátka případný hráč má na co těšit. Občas dojde i k rozdvojení. Celkem mě dostalo, když se led na části jedné z drah choval opravdu přibližně jako led a já po něm docela nepříjemně klouzal a zahučel tak do neradostných končin. Engine hry vůbec není špatný, pro mluví rychlost a jeho schopnost postavit na něm rozmanité tratě, avšak výsledný dojem sráží jednak nic neříkající grafika a potom i vpravdě jednoduché objekty. Korunku tomu nasadí nulová přítomnost atmosférických efektů (3D grafika samozřejmě podporována je), ale co naplat. Hot Wheels Mechanix se mi sice líbí, na budget je to výborná zábava, ale musím vzít v úvahu i několik dalších věcí. Zmínil jsem grafiku, ale ani počet tratí – sedm – mi nepřipadá příliš vysoký. Bohužel, hra neposbírá body ani za další herní režimy, ani za hru více hráčů, protože nic takového nenabízí.
| Hot Wheels Mechanix |
|
| Minimální konfigurace: |
procesor 233 MHz, 64 MB RAM |
| Doporučená konfigurace: |
procesor 450 MHz, 128 MB RAM |
| 3D karty: |
ano |
| Multiplayer: |
ne | |
| Verdikt: |
Rychlé a svižné závody v průměrné grafice s minimem možností navíc. |
|
|
Asi před čtrnácti dny se zastavil kamarád s tím, že se podívá, jaké právě recenzuji hry. Impresivní datadisk C&C: Yuri's Revenge ho sice vcelku zaujal, nicméně oba dva vyznáváme i rychlou jízdu na čtyřech kolech. Nechal jsem ho tedy vyzkoušet Hot Wheels Mechanix, k němuž jsem dostal anotaci, že se jedná určitě o závodní hru položenu spíše do té nevážně pojaté roviny. Fajn, kamarád hrál deset minut, poté znechuceně ze hry vyskočil a utrousil, že mi tuhle recenzi vážně nezávidí. Než se odporoučel, odlehčil ještě mé krabičce s plnými hrami od herních časopisů. A jelikož se v názorech na hry obvykle příliš nerozcházíme, asi pochopíte, že do recenzování se mi příliš nechtělo. Hot Wheels Mechanix lze směle zařadit do rodinky klasických budgetových her. Mé počáteční obavy vzrostly hned po prvním spuštění, když se namísto intra objevil demo mód in-game scény. Hnedle mi došlo, že grafické zpracování nechává daleko za sebou roky 2001, 2000, 1999 a zastavuje se v době, kdy česká kina okupuje mysteriózní film Akta-X. Psal se, tuším, konec roku 1998.
racingu Lego Racers II si Hot Wheels Mechanix ponechávají cosi z rodiny těch ne úplně absurdních a akčních závodů. Nesetkáte se zde se žádnými řízenými střelami ani s kaluží oleje a věřte tomu nebo ne, ani miny vám pod koly neexplodují. Srdcem projektu tudíž zůstává především velmi rychlé závodění. A právě ne příliš dokonalá grafika mi s rychlým tempem hry zpočátku silně vadila, neboť mi činilo potíže pochopit, kudy vede trať. Některé dráhy jsou zcela viditelně označeny, třeba měsíční základna, kdy se pohybujete po jakýchsi klopených cestách a tunelech, jenže právě hned ta úvodní představuje pouhou krajinu s několika checkpointy. Máte dohromady šest kol na to, abyste své soupeře předjeli a přitom – a na to pozor – ještě nasbírali dostatečný počet krabiček, díky nimž vyhrajete i nový dopravní prostředek. Protihráči jezdí vcelku slušně, naštěstí v rychlosti vás ne vždy překonají a samozřejmě dráhy obsahují i interaktivní prvky. Hned po té první se projíždí vláček a nedbáte-li varovného cinkání a houkání, následuje výbuch a nepříjemná časová ztráta. V džungli zase otravují pohyblivé výčnělky umístěné v nějakém podzemním tunelu, na měsíční základně se hojně skáče a takové špatné dosednutí na trať (tj. výlet do prostoru) se nevyplácí. Nejenže nevybouchnete, ale dopadnete na zem a sami si musíte najít
cestu zpět. Moje rada v tomto okamžiku zní velmi prostě – restart.
jsem ho vyměnil za jednu třístovkovou buginu, jež jezdila hodně rychle a dala se ovládat, zatímco s čtyřstovkovým fárem jsem si příliš neužil. Na některých drahách to prostě nešlo. K pobavení zřejmě slouží poslední z bonusů, díky němuž si buginu potáhnete jinak barevnou texturou.
