Killzone – první dojmy

Tak už se to pomalu blíží. Avizovaný Halo killer z dílen holandského studia Guerilla už existuje v hratelné podobě a my jsme měli jedinečnou možnost si jej vyzkoušet. Bude tedy Killzone opravdu tak skvělá, jak se o ní zatím tvrdilo?

Válka zuří zuřivou zuřivostí. Tato věta nemá za úkol demonstrovat stylistickou nemohoucnost autora tohoto textu, ale jistě se po spuštění hry Killzone vybaví nejednomu hráči, který kdysi dávno v minulosti četl vynikající komix z pera Káji Saudka Arnal. Tedy, ne že by zdejší bojiště bylo prolezlé průzkumnými mutanty (i když vaši protivníci k nim na pohled zase až tak daleko nemají), ale počáteční vřava je pojata dosti věrně. Kdo by ale čekal výpravně pojatou scénu na způsob vylodění v Normandii, známou z Medal of Honor, byl by zklamán. Válka je totiž v plném proudu a není čas zdržovat se utahanými klišé. Hybaj rovnou do zákopu.

Úvod hry tedy obstarávají pasáže přímo na bitevním poli, což je zároveň místo, kde se seznámíte s první ze čtyř hratelných postav – kapitánem Templarem. V jeho kůži jste se skupinkou vojáků uvrženi do opuštěného výkopu předsunutého před hlavní bojovou linii, což se ukazuje jako ne zrovna ideální situace. Je čas jen na lehčí konverzačku a rozdání úkolů a už se o pozornost hlásí první vlna vojáků nepřátelského Helghastu. Následují přesně ty okamžiky na otevřeném bojišti, o kterých jsem si při zhlédnutí nedávno vydaného videa říkal, že budou pěkně otravné. Nahánět panáčky někde po poli bude určitě maximálně nezáživné, nehledě na to, že každá pořádná FPS se má odehrávat v uzavřenějších prostorách. Omyl. Zdejší úkoly na válečném „paloučku“ totiž vedle toho, že představují velice solidní úvod do hry, také disponují perfektní atmosférou otevřeného boje a dokonale vás do hry vtáhnou.

Samotné hraní se vyznačuje poměrně hodně vysokou plynulostí.

A to prosím pěkně tak dokonale, že si ani neuvědomíte řadu z chyb, o nichž bude řeč dále. Prvotní útok Helghastu se vám podařilo odrazit, v mezičase se bezejmennému vojínovi podařilo odstranit zátarasy z ostnatého drátu a je tedy ten pravý čas začít se stahovat zpět ke svým liniím. Než se ale dostanete do relativního bezpečí, bude potřeba ještě pročistit pár nepřáteli obsazených zákopů a odrazit nějaký ten útok z pole.

Parádní zážitek pokračuje ale i poté. Dostanete se totiž do ulic válkou hodně zničeného města, kde se zase stanete cílem nejednoho přepadu po rozbořených domech ukrytých nepřátel a hra ve vás bude budit dojem, že bojujete téměř opravdu o každý blok budov. V městských exteriérech je atmosféra hry ještě o kus lepší nežli úvod na bojišti a oproti mému původnímu předpokladu tak v tomto ohledu nejhůře dopadají pozdější pasáže, kdy procházíte interiéry budov. Hra se zde totiž tváří jako víceméně kterákoliv FPS předtím.

Samotné hraní se vyznačuje i poměrně hodně vysokou plynulostí. Je to do značné míry dáno tím, že vaše utrpěná zranění se po nějakém čase začnou léčit, takže při rozumně opatrném postupu rozhodně nehrozí, že byste ve smrtelné křeči leželi za každým druhým rohem. Na druhou stranu ale hra rozhodně nepřeje ani těm, kteří by si umanuli, že do každé lokace vlítnou sebevražedným stylem a pak se někde v úkrytu za bukem v klidu vyléčí. Část zdraví se sice doplní za jakýchkoli okolností, ale abyste se uzdravili zpět na maximum, musíte vyvíjet nějakou aktivitu. Nehledě na to, že pokud někam vtrhnete a je tam víc než tři nepřátelé, pak se do nějakého úkrytu možná ani nestihnete dobelhat. Jejich zbraně totiž nejsou žádné špuntovky a jejich přesnost bude, zejména do té doby, než vám přejde ovládání do krve, místy až velmi nepříjemná.

FPS na konzolích

Střílečky z vlastního pohledu to mají na konzolích opravdu těžké. Důvodem je samozřejmě ovládání. PC kombinace myši a klávesnice je pro tento žánr jasnou jedničkou a hraní na gamepadech je v tomto ohledu spíše jen jakási z nouze ctnost. Čas od času se ale i na konzolích objeví titul, jehož autoři si s laděním ovládání dali slušnou práci a jenž se i na konzolových ovladačích hraje naprosto přirozeně. Na PS2 mezi ně patří třeba dosti nedoceněná střílečka No One Lives Forever, na Xboxu pak samozřejmě Halo. Nyní ale můžeme říci, že se do této skupiny konzolových FPS v brzké době přidá i Killzone.

Á propos, zbraně. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v reálně blízké budoucnosti, rychlopalné lasery asi nikdo nečekal. Zbraně tak vypadají dosti reálně a jejich rozsah varíruje od nože a základní pistolky přes útočné pušky až po těžké kulomety a bazooky. Samozřejmě nesmí chybět ani variace na velmi oblíbenou brokovnici. Zábavná je zejména práce s těžkými kulomety, kdy obsadíte opuštěné kulometné hnízdo a nabíhající protivníky kropíte skutečně ve velkém. Mnohé pušky disponují dvěma palebnými režimy, takže kombinují typicky třeba rychlopalnou zbraň s granátometem nebo odlehčenější verzí brokovnice. Granáty pak můžete nosit i po kapsách a házet je ručně, ovšem zde je potřeba dávat pozor na včasné odhození, pokud vám granát bouchne v ruce, neskončí to nikdy příliš slavně. Samopaly pak mají ještě možnost jakéhosi zoomování, které umožňuje přesnější míření a zobrazená scéna se vám o poznání přiblíží. Docela solidně je zpracována i fyzika zbraní, kdy se kupříkladu s útočnou puškou velice rychle naučíte střílet v krátkých dávkách, jelikož zpětné rázy vám zvedají při souvislejší palbě hlaveň a zbytečně tak vystřílíte hromadu munice pánu bohu do oken. Podobně třeba již zmíněný těžký kulomet, u kterého se navíc při souvislejší palbě hlaveň přehřívá.

Docela dost zamrzí, když na bitevním poli nemůžete vylézt ze zákopu a jít Helghastu vstříc.

Zatím to tedy vypadá převelice pozitivně, ale co nějaké zápory, jsou? Jsou. Pomineme-li nedostatky (třeba situaci, kdy se setkáte s bílým vojínem, který vám má dělat doprovod a na místo určení přijdete s černochem) plynoucí ze skutečnosti, že se zatím jedná pouze o preview verzi, najde se i tak pár věciček, které toto dílo snášejí z Olympu do říše lidí. V prvé řadě není grafické zpracování tak úchvatné, jak se o něm všude psalo. Na druhou stranu je ale rozhodně velmi kvalitní a při trochu větším odstupu od obrazovky i velice pohledné. To se zase klukům z Geuerilly musí nechat. Ale někdo možná mohl čekat ještě víc. Těžko říci, nakolik grafika ždímá či máchá možnosti PS2, každopádně se ale i přesto tímto aspektem Killzone řadí k těm nejlépe vypadajícím FPS. Nejde ale ani tak o technické provedení, jako spíš o celkový dojem. Na mně osobně působily téměř perfektně konkrétně mise ve městech. Rozbombené domy, potrhaný asfalt, zřícené zdi, zátarasy, do toho občas nějaký ten tank a poschovávaní nepřátelé. Opravdu velice solidní dojem „pouličního“ boje. Plnohodnotnou výtku si ale zaslouží jiná věc: omezený pohyb. Docela dost zamrzí, když na bitevním poli nemůžete vylézt ze zákopu a jít Helghastu vstříc. Jistě že by to byla sebevražda, ale aspoň tu možnost bychom mít měli. Přes nízkou zídku lze přelézt pouze v případech, kdy vám to hra dovolí, občas vás zastaví i trošku větší šutr. To fakt nepotěší. Stejně tak provádění akcí. Většinou dokud nesplníte dílčí úkol, typicky postřílet všechny nepřátele, hra vás nepustí dál. Na druhou stranu si toho v zápalu boje většinou stejně ani nevšimnete, protože stejně budete chtít daný prostor nejprve vyčistit, protože samozřejmě před dalším postupem chcete eliminovat nepřátelskou palbu, a teprve pak koukáte co a jak dál. Ale opět je to jedno malé a tentokrát nikoli až tak bezvýznamné mínus. Třetím nedostatkem pak je umělá inteligence, jak nepřátel, tak spolubojovníků. V tomto ohledu ale raději zatím nebudeme vynášet jednoznačné soudy, protože jak již bylo naznačeno výše, máme k dispozici preview verzi obsahující řadu malých (ale do plné verze rozhodně odstranitelných) chybek, v důsledku čehož jsme hrou postupovali na obtížnost easy. Každopádně by se ale vaši spolubojovníci mohli krýt třeba za stejným zábradlím jako vy a nenechat se vybít jako šílené krávy.

Takže co nám z toho plyne? Killzone bude i přes skutečnosti uvedené v předchozím odstavci vynikající střílečkou ve slušivém kabátě a s příjemnou hratelností. Vyzdvihnout by se slušelo ještě jakostní ozvučení včetně kvalitního namluvení postav a zvuků zbraní (nejen střelba ale i nabíjení či výměna). Nejen příznivcům FPS tedy nezbývá než se těšit na plnou verzi. Sám za sebe mohu zodpovědně říci, že ač primárně vyznavačem jiných žánrů, byl jsem touto hrou osloven velmi hlasitě a jednoznačně.