Stává se to čím dál častěji, a je to jenom dobře. Nejen knihy či hity stříbrného plátna, ale též slavné komiksy se dočkávají svých herních zpracování. A většinou docela vydařených a úspěšných. I zde však existují extrémy, a to v obou směrech – příkladem naprosto úžasné adventury inspirované komiksem je dnes již legendární Sam and Max, naopak ukázkou trapného průšvihu nemůžeme zvolit nic jiného než Druunu (první dojmy) od italského týmu Altematica. Když vám teď povím, že za dnes rozebíraným titulem stojí právě tvůrci posledně zmíněného projektu, začnou se mnohým ježit hrůzou vlasy na hlavě. Zavčasu vás však musím uklidnit – tohle piáno zase až tak falešně nehraje!
Autorem herní předlohy, stejnojmenného komiksu Matrin Mystére, je Ital Alfredo Castelli, jehož díla vycházejí už od roku 1982 a popisují příběhy neobyčejného detektiva, který je jakýmsi křížencem Indiana Jonese a Foxe Muldera. Nikoliv však po fyzické stránce! Je sice pravda, že Martin ve hře vypadá jako solidní nabušenec, ale ve skutečnosti je to spíše učenec, který používá více mozek nežli svaly. Rozhodně není bez zajímavosti, že mezi jeho vášně patří archeologie a antropologie, což ostatně hráče udeří do oči během první minuty hraní. Když se totiž projdeme po jeho bytě, budeme ohromeni doslova muzejní sbírkou všelijakých historických artefaktů, jimiž jsou poličky s stěny všech pokojů ověnčeny.
Patrně díky těmto koníčkům Matrin nezapadá mezi klasické detektivy, kteří řeší „obyčejné“ případy krádeží, únosů či vražd. Na jeho vyšetřováních je vždy něco mystického, tajemného, okultního... Něco, co trápí lidstvo již po staletí, ale čemu nikdy nikdo nedokázal přijít na kloub – například cestování v čase, bermudský trojúhelník nebo existence vampírů či létajících talířů. Nejdůležitější však je, že jakkoliv jsou jeho případy nebezpečné a mnohdy nanejvýš důležité pro budoucnost celého lidstva, vždy k nim přistupuje s neuvěřitelnou lehkostí, nadsázkou a zábavnou sebeironií.
Jak už napovídá podtitul hry „Operation Dorian Gray“ (titulní jméno z díla Oscara Wilda, v Česku vydaného pod názvem „Obraz Doriana Greye“ – viz. infobox), nebude tentokrát Martinovo dobrodružství o ničem menším, než o věčném mládí. Zdá se totiž, že někdo sestrojil stroj, jenž dokáže přetransformovat duši starce do těla mladíka. Namočen je do toho bezpochyby i profesor Eulemberk, jehož našla policie mrtvého v jeho vile a k němuž je také Matrin brzy z rána promptně přivolán. Jenže dopravit se do vily nebude tak jednoduché, jak se na první pohled může znát. Překážku číslo jedna tvoří Matrinova snoubenka Diana, což je až nezvykle dominantní sexy blondýna, která svého miláčka drží pěkně zkrátka a bez svolení mu pomalu nedovolí se ani vyčůrat. Naneštěstí zrovinka dnes ráno vyrazila na nákupy a aby Martin během její nepřítomnosti neprovedl cokoliv neočekávaného, zamknula mu jeho skříňku s veškerým oblečením. A vzít si jako provizorium alespoň nějaké Dianiny šaty? „Bože, jen to ne!“, křižuje se náš hrdina jen při náznaku snahy dotknout se některé s Dianiných věcí. Pane jo, tak tomuhle já říkám respekt!
|
Druhým problémem je Martinovo červené Ferrari. Místo, aby na svého páníčka čekalo před domem, stojí v garáži mechanika, na něhož jsme jako na potvoru ztratili telefonní číslo. Hned na začátek docela pěkná polízanice, viďte? Žádný strach, bude hůř. A to doslova. Kratičké demo sice poodhalilo několik zajímavých poznatků, ale také chybičku velikosti přežrané masařky, která může – ale nemusí – hru docela solidně pohřbít.
Začněme ale těmi pozitivními zprávami a tou první z nich je, že Martin Mystére vypadá jako adventura jako vystřižená z první poloviny devadesátých let. A to ve všech směrech, včetně atraktivního vizuálního zpracování, které, ač původně renderované, doslova hřeje svým osobitým ručně kresleným stylem. Opravdu jen stěží lze mezi novodobými adventurami najít alespoň jednu s podobně laděným vizuálním zpracováním, a tak mi nezbývá, než se vrátit do roku 1996 a zmínit dnes již legendární Broken Sword. Srovnání s o poznání mladší Runaway není na místě, protože Martin Mystére – ač inspirovaná komiksem – nevypadá komicky či surrealisticky, ale spíše reálně. Tedy až na polygonové postavy, které nám na tváři nějaký ten úsměv přece jen vykreslí. Veskrze dobrý dojem z grafiky trošku kazí hodně kostrbatě animované činnosti postav, například když Martin zdvihá telefon z nočního stoku. Prostě jen k němu z metrové vzdálenosti natáhne ruku a HOP – aparát se mu najednou objeví v dlani. Co já vím, asi nějaká telekineze...
"Martinova snoubenka Diana, až nezvykle dominantní sexy blondýna, drží svého miláčka pěkně zkrátka a bez svolení mu pomalu nedovolí se ani vyčůrat."
Co se ovládání týče, vsadili tvůrci na jednu z osvědčených variant point-and click adventur, používanou již za dob prvních sierrovek. Zatímco levé tlačítko myši slouží k vykonávání všech možných aktivit, pravým lze měnit funkci a vzhled kurzoru mezi variantami prozkoumej, manipuluj (seber, použij, otevři...) a komunikuj. Inventář je skrytý u dolního okraje obrazovky, otevřeme jej kliknutím na malou ikonku „i“ a všechny předměty je možno jak prozkoumávat, tak vzájemně kombinovat.
A aby té klasiky nebylo málo, i rozhovory probíhají po starém způsobu, kdy volíme otázky či odpovědi z celých větných celků. I zde si však neodpustím malou výtku; postava Martina neumí běhat, k dispozici je pouze rychlé opuštění obrazovky po dvojkliku na východ, obdobně jako v českém Poslovi smrti.
Z kratičkého dema, jež se odehrává pouze v Martinově bytě v New Yorku a na ulici před ním, lze jen stěží určit kvalitu hratelnosti, ovšem alespoň to málo, co bylo možno v celkem osmi obrazovkách udělat, poukazuje na odhodlání tvůrců držet všechny úkoly v mezích přísné logiky. Důležitou roli bude hrát bezesporu mobilní telefon, jehož prostřednictvím proběhne řada rozhovorů. Jejich úroveň nicméně prozatím hodnotit nechci – z pár větiček prohozených s osobami na druhém konci drátu, nebo z opravdu smysluplného dialogu s Martinovým asistentem Javou, jenž na vše reaguje jen podivným mrčením (je to totiž neandrtálec, jehož Martin nalezl v Mongolsku), toho moc rozpoznat nelze.
O to víc ovšem detektiva Mystéreho uslyšíme během monologů, jimiž komentuje prohlížení tisíce a jedné blbosti ve svém domě. A tím narážím na avizovaný problém této hry. Na každičké obrazovce je aktivní neuvěřitelné množství zbytečných hotspotů,
ať už jde o pidi-obrázek na stěně nebo křovisko u silnice. Tím logicky dochází ke zmatení hráče, který nedokáže odlišit důležité objekty od nedůležitých, což ho v první fázi „pouze“ zdržuje a ve druhé, pokud dojde k nějakému zákysu, ho tím při pokusech ve stylu „všechno-na-všechno“ připraví o nervy. Samozřejmě netvrdím, že k tomu musí nutně dojít – možná, že úkoly ve hře budou natolik jasné a logické, že k žádným větším zákysům nedojde, nicméně potenciální riziko zde je my se můžeme pouze modlit, aby takováto hloupá designérská chyba neposlala sympaťáka Martina předčasně do věčných lovišť.
A když už jsme u toho modlení, měli bychom též prosit všechny svaté za to, aby někdo tuto hru do naší vlasti vůbec dovezl. Před časem ji měla ve svém hledáčku ostravská firma US Action, ale jejich zájem v současnosti klesl na nulu. Na jednu stranu se jim nemůžeme divit – hru u nás skoro nikdo nezná a její v Itálii či Francii slavnou komiksovou předlohu už vůbec ne. Ovšem jak ukázalo testované demo, Martin Mystére – ač se parně nezařadí k žánrové špičce – rozhodně není nezajímavý titul, který by neměl co nabídnout. S jistotou bychom se o tom měli přesvědčit již začátkem května, kdy společnost GMX média plánuje vydání anglické verze.
Index očekávání: 70%
