Ke stojanu s novým Sonicem jsme zabloudili vlastně spíše náhodou, respektive nás na stánku Sony zaujala nejprve velmi milá hosteska, jejíž výzva k hraní se zkrátka nedala odmítnout. Nakonec jsme ale museli uznat, že se jednalo o zhmotněnou prozřetelnost, protože nový Sonic ukázal, že si na doby své největší slávy ještě dokáže vzpomenout.
V „dávných“ dobách starých konzolí, kdy byl Sonic ještě pouze dvourozměrný, patřil do absolutní špičky žánru plošinovek a s konkurenčním Mariem od Nintenda udatně bojoval o absolutní vrchol. Pak ale přišly všemožné pokusy s trojrozměrným ztvárněním a v nich se Sonic stále nemohl dostat do bývalé formy, což vyvrcholilo zklamáním v podobě necelé dva roky starého titulu Sonic The Hedgehog pro současné konzole.
Podle hratelného dema prezentovaného na letošní Tokyo Game Show se ale silně zdá, že se Sonic nakonec s třetím rozměrem dokázal sžít, a tak tady po letech máme šanci na opravdu plnohodnotného náástupce původních 2D hitů. Sonic Unleashed nabízí ukrutnou rychlost, vyladěné ovládání, zajímavé situace i pohlednou a rychlou grafiku. A pochopitelně i hromady zlatých kroužků.
I když ono to s tím 3D ztvárněním není zase až tak úplně pravda. Prostředí včetně všech objektů je zde sice plně trojrozměrné, ale samotná hratelnost je v podstatě ryze dvourozměrná. Sonic sice uhání téměř nadzvukovou rychlostí, ale vždy po víceméně striktně nalajnované trase – v úzkých uličkách, po dřevěném můstku nebo po rampách umístěných vysoko nad hlubokými propastmi. Jen v některých místech je potřeba se rozhodnout, zda se na rozcestí vydáte vpravo nebo vlevo, nebo při „jízdě“ po trubkách či rampách občas 
preskočit z jedné na druhou, abyste se vyhnuli překážce.
Paradoxně to je ale přesně ten přístup, který Sonicovi značně pomohl. Na pohled totiž přinejmenším graficky drží krok se současnými trendy a technologiemi, ale zároveň se prezentuje téměř tou samou hratelností, která mu před mnoha lety vydobyla nehynoucí slávu.
Výhoda tohoto přístupu pak tkví mimo jiné třeba i v tom, že je hra i při vysokých rychlostech maximálně přehledná. A to i přesto, že kamera ani zdaleka není statická – v jednu chvíli se drží těsně za ježkovými zády, aby v následující sekundě zabírala dění zboku a pěkně zpovzdálí. Přesto to ale rozhodně nepůsobí zmateným dojmem, ale spíše naopak ještě zvyšuje velmi dynamický pocit z hraní. Spíše než byste si na tuto vlastnost stěžovali, budete ji naopak brát v prvé řadě jako výzvu a jednu z těch „záludných pastí“, které si na vás 
hra připravila.
K vynikajícímu dojmu přispívá i výborné ovládání, které ani náznakem není tak frustrujícně citlivé jako u již zmíněného Sonic The Hedgehog. Co se týče pohybu, tak analogovou páčkou Sonica vlastně ani neovládáme, ale spíše jen lehce korigujeme směr jeho trysku. Hlavním úkolem tak je tisknout ve správných okamžicích správná tlačítka pro skok, útok nebo přikrčení.
Jejich význam asi netřeba příliš ozřejmovat, přinejmenším tedy u skoku – když se před vámi objeví nějaká vyšší překážka, tak ji zkrátka musíte přeskočit, ať už svými silam nebo za pomoci pružících trampolín. Přikrčení pak slouží v okamžiku, kdy se před vámi objeví nějaký snížený profil. Správně časovaným přikrčením jím elegantně proklouznete, aniž byste ztratili na své rychlosti. No a útok se používá k eliminaci 
protivníků, občas ale spojené i se skákáním. Pokud například dorazíte k dlouhé propasti, nad níž levitují nepřátelé, spojíte příjemné s užitečným a prostřednictvím útoku po nich zároveň přeskáčete na druhou stranu.
A aby toho na sledování nebylo málo, objevují se zde čas od času jakési řekněme bonusové úkoly, kdy se na obrazovce objeví symboly tlačítek, které je potřeba pokud možno co nejrychleji namačkat, aby následně Sonic předvedl nějakou extra akci. Pokud se vám to ale nepodaří, tak se vůbec nic neděje, protože to nemá vliv na průběh levelu, ale k případnému úspěchu bude pouze přihlédnuto při závěrečném hodnocení dané úrovně.
Graficky nový Sonic přímo září. Samozřejmě, že zde nenajdeme žádný fotorealismus ani detailní textury, ale i při klasickém sonicovském ladění je rozhodně na co koukat. 
Vše je krásně barevné, ostré a co je nejdůležitější, i při zdejších vysokých rychlostech je grafika hezky plynulá a bez záškubů.
A když už se celou dobu průběžně zmiňujeme o té rychlosti, pak vězte, že ta je místy skutečně až ukrutná. Je jasné, že při delším hraní se na to člověk adaptuje a již mu to nebude připadat až tak rychlé, ale při hraní TGS dema jsme se dostali do míst, kde prostě nešlo dělat nic jiného než jen třeštit oči a intuitivně se snažit provádět potřebné akce. A přestože to může znít hodně nepatřičně, nešlo se zkrátka ubránit pomyšlení na podobně šíleně rychlý Burnout.
Nutno ale dodat, že intuice v těchto případech pracuje skutečně na výbornou, a tak ani při prvním hraní se neobjevily pasáže, kde byste se rozmlátili každých deset 
metrů, ale skutečně šlo hrát možná až překvapivě plynule.
Celkově jsme si tedy z hraní nového Sonica odnesli veskrze pozitivní dojmy. Modrý ježek má, zdá se, našlápnuto k výkonům plně srovnatelným s těmi, které předváděl v počátcích své kariéry, a to prakticky ve všech směrech – disponuje líbivou grafikou, rychlou hratelností a intuitivním ovládáním. A pochopitelně i hromadami zlatých kroužků. Pokud se tedy Sonic nevrátí na výsluní tentokrát, tak to pak snad už nikdy.
Index očekávání: 85%
