Člověk nemusí psát recenze na hry, aby nabyl dojmu, že je Maria a partičky kolem něj prostě trochu moc. Na druhou stranu obchodní značky Mozart, Balzac nebo Picasso taky netrpí nedostatkem zpeněžitelných položek, aniž by to nějak zvlášť vadilo: konzumenti si sami úrodu přeberou a oddělí zrno od – ehm – menších zrn. Navíc větev Paper Mario zatím přinesla chutné plody, takže jsme nakonec rádi přijali nabídku seznámit se s americkou verzí eskapád „placatého“ instalatéra, určenou pro konzoli Wii.
Netrvá dlouho a začíná nám konečně docházet, jak se to se hrou doopravdy má.
Už screenshoty na krabici lákají hráče na nevšední možnost volně přepínat mezi 2D a 3D zobrazením (podobně jako relativně nedávný
Crush na PSP). Asi i z toho důvodu v nás tedy rozjezd hry zanechal poněkud zvláštní dojem, protože po prvním smutném zjištění, že můžeme nepotřebný nunchak hodit do šuplíku, trvá navíc dobrou půlhodinu, než se prokoušeme úvodem a skutečně první 3D obrazovku spatříme. Úvod plný textů, které popoháníme očima, prsty i myslí, je navíc v dosti retro stylu, přičemž slovem „dosti“ máme na
mysli „extrémně“: barvy a efekty, propalující se očima až do stěny za námi, plochost obrazu i obsahu. Story je samozřejmě přiměřeně mariovsky fantasmagorická a účelem preview není ji prozrazovat do detailů, jen tedy poznamenáme, že k našemu velkému překvapení, jakož jistě i k velkému překvapení čtenářů, je sídlo princezny Peach přepadeno těmi zlými – nechť je temná síla provází - princezna unesena, a na Mariovi je plivnout si do rukavic a jít zachraňovat ji i celý svět. Princezna Fešanda zjevně nesleduje pozemské sdělovací prostředky, jinak by kupříkladu z případu jisté Nataschi K. věděla, že stačí být
unesena jednou, aby už nejspíš víckrát nebyla v růžové pohodě, ale zároveň komu se v reálném světě povede být unesen stokrát, že ano. Jak vidno, i říše pohádek
má své klady i zápory.
Aby zklamáním nebyl konec, jakmile tedy opravdu smíme přepínat mezi dimenzemi, zjišťujeme, že pohyb ve 3D je striktně limitován ukazatelem v levém horním rohu
obrazovky: barevné čtverečky rychle ubývají a jakmile je ukazatel na nule, přijdete o jednotku života. Naštěstí jednotka neznamená jeden Mariův život a teoreticky je tedy času na prostorové bytí dost, ale přece jen: volný pobyt a pohyb to v žádném případě není. „Aha,“ říkáme si při pohledu na to, jak Super Paper Mario, který i ve 3D zůstává, věren svému jménu, plochý jako list papíru, prapodivně běhá trojrozměrným prostorem vpřed a současně bokem, „to je asi proto, že tvůrci viděli, jak divně to vypadá a snažili se tedy hráčův pobyt ve 3D co nejvíc zkrátit.“ Nu, nebudeme vás už déle napínat a pokoušet, v tomto okamžiku jsme zkrátka byli vedle jak ta jedle.
Od té chvíle už totiž netrvá dlouho a začíná nám konečně docházet, jak se to se hrou doopravdy má. A pochybnosti nahrazuje úžas, který rychle přerůstá v uchvácení. Omezení pobytu ve 3D vůbec není způsobeno nějakými obavami z negativních reakcí publika, nýbrž právě takto zpracováno tvoří naprosto suverénní a unikátní logicko-taktický koncept, který dokáže téměř na každé obrazovce přinést něco nového a překvapivého, přičemž to „nové a překvapivé“ není daleko od „ohromujícího“. Co není daleko, ono to ohromující je.
Pokud bude opravdu celá hra takovým gejzírem logické fantazie a chytrého humoru, jde o arcidílo.
Začíná se zlehka tím, že například narazíte na překážku, která je pro přeskok příliš vysoká. To ale platí ve 2D, zatímco ve 3D můžete zábranu s klidem obejít,
protože šlo o pouhý komín cihel. A teď si představte, že se takto ocitnete v klasickém podzemním levelu s otáčejími se ohnivými řetězy a místo, abyste se s nimi
namáhali, přepnete do prostorového zobrazení, kde projdete tutéž cestu úplně pokojně a bez jakéhokoli rizika dva metry opodál otáčejících se směšných placatostí – nevzpomínáme si, kdy bychom naposled viděli tak svěží parodii, natož na „vlastní“ značku. To je ale, jak říkáme, pouhopouhý začátek. Třetí rozměr skrývá věci netušené – nejen poklady, dveře, vzkazy a další vymoženosti skryté za překážkou, ale i třeba bokem postavené žebříky nebo odbočky
v pravém úhlu, které schovává jenom a právě jejich dvourozměrnost. Klec, která vás v ploše uvězní, má v prostoru jen jedinou stěnu mříží, čtverec, natočený v pravém úhlu k ploše a tudíž neviditelný, jde v prostoru pootočit, aby po návratu do 2D tvořil schod a tak dále. Tvůrci přitom dále parodují svou vlastní parodii, takže když si zvyknete uhýbat valícím se ozubeným koulím automatickým přepínáním do 3D, kde jsou ploché a neškodné, vyhrne se jich na vás sto najednou,
všechny sice papírově placaté, ale při svém množství zaplňující i prostorovou chodbu od stěny ke stěně. A nebojte se, že jsme vám něco prozradili – i během té chvilky, kdy jsme měli hru k dispozici, jsme podobných nápadů viděli desítky, takže jich v celém titulu bude nepočítaně. Navíc autoři pravidelně vyvádějí hráče
z pocitu, že už si umí představit, co bude následovat. Kdo nezažil, nepochopí.
Pokud bude opravdu celá hra takovým gejzírem logické fantazie a chytrého humoru, jako že nic nehrozí opakem, jde o arcidílo. Hyperinteligentní pestrost je ale jen
jedním z jejích kladů, i když podle všeho tím největším. Dalším plusem je atmosféra RPG, umocňovaná odpovídajícím nehopsačkovým hudebním doprovodem. Tahový systém předchozích dílů „papírové“ minisérie byl sice vystřídán návratem ke kořenům, což má své vlastní nostalgické přednosti, ale některé RPG prvky zůstaly. Po dosažení určitého počtu bodů za anihilované nepřátele se například automaticky zvyšuje hrdinovo HP. V mikro-městečkách lze dát klasicky řeč
s obyvateli, a otevřít si tak cestu do řady míst, kam byste se sami asi jen tak nedostali. V obchůdcích lze provozovat nějaký ten byznys, a získat tak řadu život ulehčujících a obnovujících předmětů. Na kdovíjakou hloubku to sice nevypadá, ale co se týče správné atmosféry, funguje to naprosto výborně.
Mimochodem, nezahrajeme si jen za Maria, ale i za další členy partičky. Kromě toho hráče doprovázejí malé nadpřirozené bytůstky, Pixlové, které mu propůjčují různé schopnosti, jimiž sám nedisponuje. Namíříte-li například na základního Pixla Wiimote, promění se ovladač v magickou baterku, jíž můžete po metroidovsku skenovat prostředí, objevovat skryté předměty, zjišťovat HP a slabá místa bossů a podobně. Další Pixl umožňuje manipulovat předměty i nepřáteli, což je pochopitelně ihned využito při řešení hlavolamů, a tak dále.
Zmínili jsme se o bossech. Při soubojích s nimi si opět užijete střídání rozměrů a to, co jsme viděli, nás naprosto nadchlo matematickou krásou provedení. Žádné chaotické běhání a upocené mlácení, kdy se hráč modlí, aby to vyšlo – tady je vše přesné, ostré a čisté. Nejvíce namáhaným orgánem je přitom mozek.
Paráda.
Zdá se, že Intelligent Systems plně dostáli svému jménu. S trochou nadsázky lze říci, že by se hra mohla klidně jmenovat stejně jako studio. Co by tomu asi říkal Bertolt Brecht, který klidně poslal kulisáky na jeviště, aby přestavovali scénu při běžícím představení? Super Paper Mario používá stejný styl nadhledu a humoru, jemuž označení „geniální“ padne jako ulité. Proti takovému rozmnožování instalatérského portfolia nemáme pražádných námitek. No – možná ta grafika by se mohla trošku zvednout, fórky s rozměry a s obnaženou kostrou hry by byly jistě proveditelné i v detailnějším stylu, ale to už by zase asi nebyl Mario. Ano, tohle vypadá na jedno z nejlepších Italových dobrodružství. O tom, že by mohlo jít o jednu z nejpovedenějších her pro Wii nemluvě. Těsíme se jako malí kluci.
Index očekávání: 90%
