Střílečka je zpátky! Rok po událostech popsaných v povedené akční adventuře Star Fox Adventures přišlo opět na řadu létání vesmírem a série známá už z počátků konzole SNES zažívá návrat ke svým kořenům. Lišák Fox McCloud a jeho parta tentokrát čelí nebezpečí, které je dost možná hrozivější než samotný arcibubák Andross a jeho zločinné armády. Koneckonců, synovec tohoto kdysi mocného vládce, opičák Oikonny, se v první misi ukáže být nepříliš výrazným protivníkem. Hned vzápětí však nastoupí první z představitelů takzvaných aparoidů, tajuplných tvorů existujících na úkor všeho ostatního. Řekneme si o nich něco později, když budete hodní a když u toho čtení přestanete neustále cosi přežvykovat. Jednak to není civilizované a taky bychom mohli dojít k nějaké lekací literární pasáži, u níž byste si třeba překousli jazyk. Dejte si na to pozor.
Počet misí je jednou z problematických vlastností této hry. Není vcelku žádný problém dostat se na konec během několika hodin.
Takže, jak už jsem řekl, v této epizodě se vracíme ke starému konceptu střílečky. Ocitnete se nejen v Arwingu, ale i v pozemním Landmasterovi a chvílemi rovněž na vašich (respektive Foxových) vlastních nohou. Vzhledem k takové šíři spektra činností se na ovládání dá velice snadno najít pár nedostatků, takže se na to teď vrhneme. Vypadá to, že autory nikdo nenaučil, jak udělat standardní ovládací schéma. Abyste mě ale nepochopili špatně, já vážně nemám žádných námitek proti rozmanitosti. Tvůrci opravdu dobře věděli, jak z toho udělat výbornou zábavu. Ukázkou jednoduché a přitom skvělé kombinace všech stylů hry je mise na planetě Sauria (nic vám neřeknu, milí fanoušci Star Fox Adventures, jen si tuhle hru vyzkoušejte sami). V řečené kapitole se lišák vypraví na dinosauří planetu společně s Krystal, aby zachránil tamější obyvatele před brutální invazí aparoidů. Má k dispozici vozítko Landmaster, z něhož může kdykoli vyskočit a pokračovat po svých (do jeskyní se tank nevejde). Kromě toho na nebi zuří bitva s aparoidími letadly a ve chvílích, kdy začnou mít nepřátelé navrch, není žádný problém nasednout do Arwingu, natrhnout jim zadky a poté se vrátit zpět k pozemní misi. Když o tom tak uvažuji, je Star Fox: Assault mnohem lépe sestavený a navržený než třetí díl Rogue Squadron, s níž má některé společné herní prvky. Ale jak tak na to koukám, nějak jsem zapomněl na tu svoji kritiku, že ano. To je tak, když chce někdo hned ze začátku zmírnit dosah vlastních jedovatých slin, a příliš se do toho zmírňování zažere. Co že je tedy na tom ovládání blbého?Prostě je na první pohled vidět, že každý mód měl na starosti jiný tým lidí. K dispozici jsou tři ovládací schémata – jedno pro začátečníky, jedno s klasickým dvoupákovým rozvržením a poslední, v němž je pohyb po zemi zajišťován stiskem pravé spouště. U prvního z nich mám problém s použitelností, další dvě jsou podivně nesjednocené, což je možná detail, ale občas je to dost matoucí. Pokud ve vzduchu střílíte tlačítkem A, zatímco na zemi je toto tlačítko určeno k přehazování zbraní, je téměř jisté, že si čas od času přepnete zbraň omylem. Ke všemu je zbraní přibližně osm, takže nejen každý takový omyl, ale i úmyslná změna arzenálu vyžaduje ztřeštěné mačkání příslušného tlačítka stále dokola, až do chvíle, kdy se konečně trefíte, kam jste chtěli. Tím samozřejmě potíže nekončí, ale nechci zde jmenovat všechny drobné problémy. Jako příklad to snad stačí. Navíc je sice možné invertovat ovládání ve vertikálním směru (dokonce pro každý mód zvlášť), ale horizontálně kupodivu nikoliv. Osobně to považuji za podraz stejného kalibru, jako když dítěti dáte dudlík a seberete mu řehtačku, a zvykal jsem si na to ještě o něco déle než na život bez řehtačky.
K tomu všemu navíc hraje bezvadná hudba, kterou nahrál Tokyo New City Orchestra.
Příběh hry je standardní omáčka na téma ohrožení veškeré civilizace, jež mohou odvrátit pouze srdnatí hrdinové v kokpitech nablýskaných strojů. Abych vám ale o této hrozbě mohl říci něco více, budu napřed muset sáhnout k menšímu triku … ne, to není proto, že bych nosil zbytečně velké oblečení, ve skutečnosti mám na mysli cosi jiného. Něco, o čem jsem se zmiňoval už dříve. Tohle:BAF!!!
Cha chááááá, dostal jsem vás! Ti, kteří neuposlechli mé dobře míněné rady z prvního odstavce, se teď už svíjí v bolestech pod monitorem, a my ostatní se tedy můžeme spokojeně věnovat popisu živočichů zvaných „aparoidi“. Tak především - aby bylo jasno, nejsou to vůbec žádní živočichové. Jde vlastně o jakési parazity, podrobující si jiné organismy (ale nejenom organismy) a následně žijící z toho, že si je podrobili. Tím pádem lze pod označení „aparoidi“ shrnout celou velkou skupinu různých tvorů, bez rozdílu druhu, původu a stravovacích návyků (čímž chci naznačit, že mezi nimi mohou být nejen lidé, ale například i stroje), koordinovaně sloužících zájmům celého společenství. Pakliže vám to stále připadá poněkud nejasné, máte smůlu, nic víc se ode mě nedozvíte. Počkejte si do desáté mise hry Star Fox: Assault, kde dojde k jistému odhalení a zároveň i k poslednímu souboji.
|
Blížíme se ke konci recenze, tak bychom mohli hodit na papír něco textu o takových těch nesmyslech, které tolik zajímají hlavně ty z vás, kteří se celé dny na nic jiného než na hry nedívají. Řeč je samozřejmě o grafice. Musím říct, že dopadla hůř, než by bylo zapotřebí ke žvanění o vizuálních skvostech, ale jinak vcelku není za co se stydět. Vše je na svém místě, včetně nejrůznějších efektů a líbivých grafických detailů. Jednotlivá prostředí jsou patřičně různorodá, ať už je to zelená příroda na Saurii, technikou oplývající město na Cornerii, sněhové pláně na té planetě, co už nevím jak se jmenuje, pás asteroidů u základny týmu Star Wolf, nebo domovský svět samotných aparoidů. K tomu všemu navíc hraje bezvadná hudba, kterou nahrál Tokyo New City Orchestra. Zvuky nejsou natolik výjimečné, abych se tu o nich sáhodlouze rozepisoval, tak se raději zmíním o animacích mezi jednotlivými
|
Takže otázka zní, brát či nebrat? Já osobně jsem pro první možnost, ale není to zdaleka tak jednoznačné. Výdrž hry je hodně závislá na vaši ochotě přistoupit na systém získávání medailí a odznaků, na druhou stranu není opakované hraní žádným utrpením, většinou je to dokonce právě naopak. Nebýt toho, že jsem si poměrně dlouho zvykal na ovládání, nebylo by toho moc, co se dá téhle hře vytknout. Stejně tak tu ale není nic tak výjimečného nebo skvěle provedeného, aby mě to bůhvíjak ohromilo nebo zasáhlo. Je to takový slušný, svěží standard, jako ta káva z reklamy. Řeknete si, „voní hezky“, no a co? Ještě aby smrděla! Star Fox: Assault naštěstí nesmrdí. To má tedy kliku.
Star Fox: Assault | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|