Minulý týden jsme se pustili do vyprávění o historii jednoho z nejoblíbenějších žánrů počítačových her - FPS. Od úplně prvních her jsme se dostali až do roku 1997, ve kterém jsme si mohli poprvé zahrát tituly jako Quake 2, Blood nebo Hexen 2. Tentokrát se dostaneme o něco dále, přesněji řečeno až do současnosti. A abychom vás dlouho nenapínali, rovnou přejdeme k prvnímu roku, o kterém si budeme povídat, a tím je pochopitelně rok 1998.
1998 - rok originality
Léta Páně 1998 se po celé naší planetě mezi milovníky žánru FPS bez přestání slavilo. Důvodů pro to byl více než dostatek. Vývojáři nám totiž dali k dispozici takové nesmrtelné hity, jako byl Unreal, Thief, SiN nebo Rainbow Six, jež odhalily zcela nové možnosti ukryté v akčních hrách.
Asi nejméně originálním, ale bezesporu vynikajícím titulem byl Unreal. Když říkáme, že je nejméně originální, nemyslíme to v žádném případě nějak pejorativně. Jen je tím naznačeno, že nepřinesl nějaký zcela nový pohled na žánr FPS, ale držel se zaběhaného schématu. A to více než dobře. Grafické zpracování tohoto titulu bylo nejen na tehdejší dobu naprosto úchvatné, ale i tak daleko zaostávalo za kvalitou designu jednotlivých úrovní. Konečně jsme se také dočkali pořádné a propracované AI nepřátel, takže jste již nelikvidovali zástupy šeredných,
ale naprosto tupých příšer, ale čekal na vás skutečný boj s rovnocennými protivníky. Sečteno a podtrženo - Unreal dotáhl klasické schéma FPS do dokonalosti a od té doby se vyskytlo jen několik málo titulů, které se s ním mohou po jakékoliv stránce rovnat.
Po bok Unrealu bychom mohli postavit ještě například Half-Life. I v něm najdeme kvalitní grafiku, pořádnou dávku atmosféry a nadmíru inteligentní nepřátele. Navíc je zde poměrně propracovaný děj, což u akčních her nebývá (alespoň do této doby nebývalo) zrovna zvykem. Paradoxně největší slávu ale tomuto titulu vysloužilo něco jiného - editor úrovní, který byl distribuován zároveň se hrou. Začalo se totiž objevovat velké množství oficiálních i neoficiálních modů, které nezřídka svou oblíbeností překonaly původní hru. Velice dobrým příkladem zde může být multiplayerový Counter-Strike, který je dodnes mnohými hráči považován za absolutně nejlepší a nejpropracovanější multiplayerový mod všech dob.
A dostáváme se konečně k těm hrám, díky kterým můžeme rok 1998 označit za rok originality. Jako o první se můžeme zmínit třeba o první "špionážní" akci - hře Thief: The Dark Project. V ní nebylo vaším úkolem pozabíjet všechny nepřátele, často bylo dokonce pro úspěšné dokončení mise nezbytné, abyste nezabili vůbec nikoho. Rychlý běh a prst na spoušti tedy nahradilo opatrné plížení podél zdi, zhasínání světel a omračování všudypřítomných strážných. Sérii misí spojuje poutavý dobrodružný příběh,
jenž nenechá nikoho na pochybách o tom, že v tomto titulu jde především o atmosféru a herní prožitek, ne o vodopády krve a spoléhání se na obehrané klišé. Nelze se tedy divit, že Thief odstartoval celý nový typ 3D akcí, jejichž oblíbenost nezřídka překonává klasické FPS.
Dalším originálním kouskem vydaným v tomto roce byla hra Rainbow Six z dílen společnosti Red Storm. Stejně jako Thief odstartoval podžánr špionážních akcí, od dob Rainbow Six tu máme i akce taktické, často též označované za akce týmové. Ty se od klasických FPS liší tím, že mise neplníte sami, ale ve spolupráci s dalšími členy své jednotky. Rainbow Six je nejen zakladatelem her tohoto typu, ale je také dodnes považována za "nejhardcorovější" titul svého druhu. Dlužno podotknout, že ne jen tak pro nic za nic - svou složitostí a komplexností totiž překonává tato hra mnohé dnešní konkurenty. A děj této hry? Jako velitel speciální protiteroristické jednotky se vydáváte se členy svého týmu do těch nejnebezpečnějších akcí po celém světě - zachraňujete rukojmí, likvidujete odpor, deaktivujete nálože... zkrátka dnes a denně nasazujete životy za dobro lidstva.
Ve stejný rok vyšla i hra, která Rainbow Six svým námětem velice připomíná - první díl série Delta Force. I v něm jste se stali členem protiteroristické jednotky, ale přístup k hernímu systému byl přeci jen poněkud odlišný. Zatímco Red Storm vsadil ve svém titulu na pár
velice inteligentních protivníků, společnost NovaLogic zaplnila herní plán velkým počtem ne právě přemoudřelých teroristů.
Aby však nevznikl dojem, že roku 1998 vyšly pouze výše zmíněné tituly, připomeňme si i pár dalších. Světlo světa spatřily například dva druhý díly - Heretic 2, jenž nás ničím příliš nepřekvapil, a Blood 2, kterému se naopak podařilo předchozí díl hravě překonat. Dále na nás vybafl také SiN, který měl veliký potenciál, ale velký počet různých nedodělků mu jej bohužel znemožnil využít. Přesto se jednalo o velmi zajímavou hru s vysokou interaktivitou prostředí a větším počtem možností, jak jednotlivé úrovně dokončit. Mnoho hráčů však tvrdí, že později vydaný datadisk Wages of Sin byl mnohem, mnohem lepší.
1999 - rok multiplayeru
Pokud by se někdo divil, proč je tento rok označen jako multiplayerový, asi pochopí ve chvíli, kdy připomeneme tituly, jež byly v této době vydány. Unreal Tournament, Quake III: Arena, Hidden & Dangerous, Rainbow Six: Rogue Spear, Aliens versus Predator - to všechno jsou hry, které nám přinesly kromě misí pro jednoho hráče také zajímavě řešenou multiplayerovou podporu, přičemž mnohé z nich se těší nebývalému zájmu ještě dnes.
Asi největší událostí roku 1999 byl souboj mezi dvěma multiplayerovými akcemi - Quake III: Arena a Unreal Tournament. Jako první oznámili práce na novém titulu pracovníci společnosti id Software, ale lidé z Epic je se svým turnajovým Unrealem nakonec přeci jen předběhli. Možná bychom měli na tomto místě zhodnotit, která z těchto dvou her je lepší, ale to bychom strkali hlavu do oprátky. Hráči jsou totiž rozděleni do dvou nesmiřitelných táborů, přičemž jedni tvrdí, že nejlepší je UT, druzí zase, že králem multiplayerových akcí je Q3A (pak jsou zde ještě tací, kteří se zamilovali do jiných her, ale těch není tak moc :o)). Takže raději jen alibisticky vyjmenujeme hlavní klady a zápory obou her a samotné rozsouzení, který titul je lepší, ponecháme na vás samotných. V obou případech na nás čeká velice poutavé grafické zpracování, vcelku inteligentní boti a hlavně ďábelsky rychlé smrtonosné souboje. Nevýhodou Quaka je ale bezpochyby malý počet herních módů a prakticky nulová podpora týmových her. UT má zase poněkud složitější zadávání příkazů a grafické zpracování je přeci jen o něco horší. Na druhou stranu, zbraně v UT mají dva režimy střelby... Opravdu je velice těžké rozsoudit, která z těchto her je kvalitnější (nepochybně ta, v které tě jednou dokážu vyfragovat víckrát než ty mě - by editor :-).
Tento rok si k nám také našla cestu první vynikající akční hra, jež byla vytvořena u nás a které se podařilo úspěšně proniknout i do zahraničí. Na mysli máme pochopitelně hru Hidden & Dangerous, na jejímž pokračování se už nějaký ten čas pracuje. Pokud jsme byli do této doby neznámou
malou zemičkou, o kterou se zahraniční hráči nemuseli vůbec zajímat, tak roku 1999 se všechno změnilo. Úžasná hratelnost H&D, obrovská interaktivita prostředí, důraz na co největší realističnost zpracování, to vše (a množství dalších věcí) zajistilo tomuto titulu obrovskou popularitu po celém světě. Nebudeme přehánět, když řekneme, že pracovníkům společnosti Illusion Softworks se podařilo přenést nás od obrazovek našich počítačů přímo do víru 2. světové války.
V úvodním odstavci k tomuto roku jsme se zmínili i o hře Rainbow Six: Rogue Spear. Jak je již podle názvu patrné, jedná se o pokračování taktické akce Rainbow Six. Rogue Spear přinesl mnohá vylepšení a opravil také těch několik málo chyb, které se vyskytovaly v předchozím díle. Tvůrci nám přinesli vylepšenou grafiku, ještě kvalitněji zpracovanou AI nepřátel i vašich spolubojovníků, několik úprav v multiplayeru, nové taktické možnosti, o zbraních, munici a výbavě nemluvě... Zkrátka dobrá tradice Rainbow Six jen tak nezanikla.
Hráče, které zaujala hra Delta Force, potěšilo vydání druhého dílu této série, i když nutno říci, že mnohá očekávaná vylepšení se nekonala. O mnoho lépe dopadl jiný druhý díl jiné série - System Shock 2. Pokud vás fascinoval již díl první, pak vás toto pokračování 3D akce s výraznými RPG prvky doslova vmáčklo před monitor a nedovolilo vám odejít. Hrát jste mohli za tři různé postavy, z nichž každá měla nejen jiné schopnosti a vlastnosti, ale se kterými jste
museli řešit problémy naprosto rozdílným způsobem. Postupně jste s pomocí nacházených střípků informací odhalovali spletitý příběh, který je možné označit za jeden z nejlepších v historii FPS vůbec.
Posledním "letošním" titulem, o kterém si řekneme pár slov, je akce Aliens versus Predator. V té můžete hrát za jednu ze tří ras - člověka, Vetřelce (ano, známe jej z filmu) či Predátora (ano, známe jej z filmu). Pokaždé na nás čeká naprosto jiný herní systém, druhy zbraní a také i způsob zobrazení. Různé postavy také mají rozdílné zvláštní schopnosti, na které v jiných hrách jen tak nenarazíte - např. Predátorovy čtyři druhy vidění, Vetřelcovo doplňování energie pojídáním oběti či mariňákův Smart Gun (ano, známe jej z filmu :o)). Přesto všechno se tato hra nevyšvihla na absolutní špičku svého žánru - konkurence byla zkrátka příliš silná.
2000 - rok žní
Loňský rok byl pro hráče 3D akcí opravdu rokem požehnaným. Snad nikdy předtím nevyšlo takové množství her ze žánru FPS, zároveň na nás ale tvůrci vychrlili pár titulů, ze kterých byly naše dojmy v lepším případě rozporuplné. Kvalitních her bylo naštěstí více, i když svědky vzniku nějaké legendy jsme nebyli.
Začít bychom mohli například vzpomínkou na totální konverzi Half-Lifu, jež nese název Gunman Chronicles. Tato hra vznikala nejprve jako pouhý fandovský projekt, ale vše nakonec dopadlo úplně jinak. Tvůrci se pustili do práce s takovou vervou, že jejich produkt mnozí hráči považují za mnohem lepší, než je samotná původní předloha. Do této konverze se totiž podařilo vtěsnat zajímavý příběh, výbornou atmosféru a hlavně naprosto netradiční způsob úpravy zbraní, kdy jste si mohli rychle a jednoduše přizpůsobit libovolnou zbraň pro libovolnou situaci. Navíc kdo dohrál Gunman Chronicles až do konce, nijak neprohloupil, protože až do samotného závěrečného outra nevíte, jak to všechno vlastně dopadne. Jedinou nevýhodou této hry je použitý engine, ale ohlas u hráčů jasně dokázal, že detailní grafika není ani u tohoto žánru zdaleka to nejdůležitější.
Další hrou, kterou si všiml snad každý, je špionážní akce No One Lives Forever. V roli půvabné agentky Cate Archerové jste se pustili po stopách tajemného vraha, který likviduje vaše kolegy-agenty, a postupně rozmotáváte celý příběh, který je spletitější než klubko vlny po babičce. Takže ačkoliv máte k dispozici slušný arzenál zbraní, ačkoliv použitý engine patří mezi ty nadprůměrné a ačkoliv je umělá inteligence nepřátel na velice, opravdu velice slušné úrovni, největší devizou NOLF je právě onen takřka filmový příběh, který vám pumpuje do žil každou chvíli novou dávku adrenalinu... A když už si myslíte, že víte, kdo je zrádce, ukáže se, že on to být v žádném případě nemůže. Zkrátka, bondovka jak má být, které
nechybí hratelnost ani zábava.
NOLF trošku připomíná i další hra vydaná roku 2000, a to Project IGI. Bondovské schéma je však nahrazeno speciálně vycvičeným vojenským agentem, který provádí záškodnické akce na nepřátelském území. Engine, pro který se tvůrci rozhodli, je možná lepší než u NOLF, ale to je také asi to jediné, v čem tuto hru překonává. Tvůrci například naprosto zapomněli na takovou základní věc, jako je umělá inteligence nepřátel. Ta by měla být u podobné hry na vysoké úrovni, zde však můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou... Abychom ale Project IGI nekřivdili, tak musíme uznat, že svým nábojem a atmosférou dodnes doslova fascinuje tisíce hráčů, kteří na tuto hru nedají dopustit. Jak již bylo zmíněno, po grafické stránce lze tomuto titulu jen těžko něco vytknout, velice dobře je také zpracován fyzikální model včetně zbraní realisticky ztvárněných podle skutečných předloh.
Když už jsme u akčních her z vojenského prostředí, musíme se také zmínit o třetím díle série Delta Force, nesoucím podtitul Land Warrior. I v něm se setkáte s pečlivě vyváženým zbraňovým arzenálem, na rozdíl od Project IGI si dokonce můžete vzít do akce jen ty zbraně, které skutečně unesete. Konečně jsme se také dočkali pořádné podpory grafických akcelerátorů, takže to, co jsme viděli na monitorech, konečně opravdu stálo za to.
Singleplayerová část hry však bohužel trpěla několika silnými nedostatky. Byla to opět nízká inteligence nepřátel (nižší než u Project IGI), ne tak úplně vyvážený herní systém a nenápaditý design úrovní.
Loni jsme nebyli ušetřeni ani potoků krve, o což se postarala především hra Soldier of Fortune. Jistě by se našla spousta důvodů, proč si tento titul připomínat, ale tím hlavním je bezpochyby do dokonalosti dovedený systém lokalizace a hlavně znázornění zranění. Roku 2000 nepřišli zkrátka ani fanoušci Star Treku, a to díky hře Elite Force od společnosti Raven Software. Bohužel, tato hra byla určena právě spíš jen jim, protože člověk Star Treku neznalý raději sáhl po nějakém jiném titulu, a to navzdory skutečnosti, že tvůrci použili tolik opěvovaný Quake III engine.
Máme též povinnost zmínit se o datadisku k třetímu dílu Quaka. Již jeho název - Team Arena - jasně naznačuje, o co zde půjde. Jedná se o rozšíření původní hry Quake III: Arena o několik map a hlavně o tolik chybějící týmové módy pro multiplayer. Bohužel, cena datadisku výrazně převyšuje jeho přínos pro hráče.
Poněkud do ztracena vyzněly také dva následující tituly - komiksový KISS: Psycho Circus a Romerova Daikatana. První jmenovaná hra oslovila málokoho především z toho důvodu, že použité
schéma bylo v době vydání příliš ohrané. Přesto se v ní našlo několik poměrně zajímavých prvků, ale pro zvýšení atraktivity to příliš nestačilo, a tak si KISS: Psycho Circus pořádně vychutnali pravděpodobně jen skalní fanoušci skupiny KISS. Daikatana na tom byla z jistého úhlu pohledu mnohem hůře - Romero toto své dítko tak dlouho upravoval a předělával a přitom neustále vychvaloval, že ve chvíli, kdy konečně spatřilo světlo světa, bylo pro většinu hráčů naprostým zklamáním.
Žádný z dosud vzpomínaných titulů však nebyl takovým propadákem, jako ubohý Catechumen. Ten měl být pokusem o nekrvavou FPS se silným náboženským podtextem, ale tvůrci bohužel zapomněli na jednu základní věc - počítačová hra musí být především hratelná a zábavná. Oba tyto prvky v Catechumenu chyběly. Navíc použitý engine byl silně nekvalitní a ani na nadprůměrných strojích nebyl schopen plynulého chodu. Pokud si někdo na tuto hru ještě nyní vzpomene, pak jedině jako na naprostou raritu (mohu potvrdit, evangelizace nepřátel není ani zdaleka taková zábava jako jejich eliminace - by editor :-).
2001 - rok ???
A konečně se dostáváme do současnosti. Letos jsme si mohli zahrát zatím pouze tři tituly, jež spadají do žánru FPS, ale ve všech případech se jednalo o nadprůměrné záležitosti. Chystá se jich
na nás mnohem více, což je také důvod, proč není tento rok nijak pojmenován - kdo ví, co nám budoucnost přinese. Ale místo zamýšlení se nad tím, jaké hry ještě letos vyjdou a jak budou kvalitní, se raději vrhněme do krátkého popisu zmíněné již vydané trojice.
Jako první spatřila světlo světa hororová akce Clive Barker's Undying. Snad žádná hra žánru FPS nám dosud nenabídla takovou atmosféru a hratelnost, jako právě Undying. Postupem času si sice lidská mysl zvykne prakticky na cokoliv, ale této hře s vynikajícím grafickým enginem nelze upřít schopnost vyděsit vás k smrti i ve chvílích, kdy si myslíte, že jste již totálně otupěli. Ne nadarmo je Clive Barker považován za jednoho z nejlepších autorů světového hororu. Zajímavě je také vyřešen způsob boje jak klasickými zbraněmi, tak i slušnou řádkou útočných i obranných kouzel.
Na rozdíl od Undying je Serious Sam jakýmsi návratem ke kořenům celého žánru. Jedná se o rychlou akci plnou létajících raket, z čistého vzduchu se objevujících nepřátel sice s nevalnou inteligencí, zato však v nedohledných řadách. Na první pohled by se mohlo zdát, že takováto hra toho moc nepřináší, ale opak je pravdou. Díky slušné hratelnosti, vynikajícímu enginu a notné dávce adrenalinu se jedná o titul, který byste neměli přehlédnout. Sice se nejedná o naprostou špičku, navíc ji při troše štěstí (nebo smůly) dohrajete zhruba za pět až šest hodin,
ale vzhledem ke slušné zábavnosti a zajímavému multiplayeru si vás i tak může získat.
Poslední hrou, o které si něco řekneme, je druhý díl hry Tribes. Ta je, stejně jako poslední Quake či Unreal Tournament převážně multiplayerovou záležitostí, ale od konkurenčních titulů se výrazně liší. Boje se totiž až na výjimky odehrávají pod širým nebem na velice rozlehlých mapách, na výběr přitom máte ze slušné řádky herních módů. Ke slovu se zde dostávají dokonce i dopravní prostředky. Hra však má jednu nevýhodu - ačkoliv je podporováno připojení více jak šedesáti hráčů najednou (!), mnohé módy jsou při tak silném osazení naprosto nehratelné, jiné zase nemá smysl spouštět s méně jak patnácti hráči na obou stranách. Rozhodně se ale jedná o titul, který by si neměl nechat ujít žádný milovník multiplayerových akcí, protože velice dobře vyplňuje mezeru, která dosud na trhu byla.
Co naplat, dostali jsme se na konec našeho vzpomínání na 3D akční hry z vlastního pohledu. Pochopitelně, že se nedostalo na všechny a že mnohé tituly, které si zasloužily mnohem více prostoru, se v článcích vlastně jen mihnuly. Takový už je ale život. Naštěstí ačkoliv bylo naše psané vzpomínání omezené co se týče rozsahu, ve svých duších a myslích můžeme vzpomínat naprosto bez jakýchkoliv hranic. A přitom nám ještě zbude spousta času na to, abychom si představovali, jak na nás asi zapůsobí připravované tituly jako Medal of Honor: Allied Assault, Duke Nukem Forever, Return to Castle Wolfenstein, Red Faction a mnohé další, o kterých zatím ještě ani nevíme...
