PaRappa the Rapper – placatý gansta

Rapec je v čím dál větší oblibě, a tak není divu, že se připomíná i první videoherní rapper PaRappa. Bohužel se ale zdá, že se připomíná pouze proto, aby se na něj nezapomnělo.

PaRappa The Rapper

Když se řekne „rytmická akce“, představí si dnes většina lidí něco ze série Dancing Stage, ale ve skutečnosti dnes již podobných her existují mraky. Příznivci Nintenda jistě neopomenou zmínit Donkey Konga, janž byl zajímavý periférií v podobě dvojice bubínků, a znalci žánru pak nahlásí třeba takový Space Channel, jenž byl zajímavý zejména tím, že hra v podstatě nijak vizuálně neindikovala, kdy co máte mačkat, ale přesto se to čistě na základě zvukových vjemů dalo docela dobře hrát. A ti samí znalci zcela určitě přispěchají i s hrou PaRappa the Rapper, jejíž název zní hodně divně, ale faktem zůstává, že původní hra tohoto jména, pokud nás paměť neklame, byla v dobách PSone vlastně první rytmickou akcí vůbec – alespoň tedy v našich končinách.

Jediné, co na hře dokáže více zaujmout, je celková stylová prezentace.

Jak již název napovídá, hlavním hrdinou je PaRappa, jenž je rapper. A jak napovídá rubrika, do níž je tento článek zařazen, vrátil se letos v létě na PSP. Vzhledem k tomu, jak úspěšná byla původní hra, by se mohlo zdát, že to je pádný důvod sezvat všechny „homiez“ z ghetta, nakoupit ty nejhezčí „chicks“ a společnými silami si dát do nosu všemožný „stuff.“ Již letmé seznámení s touto hrou ale jasně ukazuje, že PaRappu by bylo lepší vyobcovat do nějaké „rival crew“.

Hra funguje samozřejmě na stejných principech, které slavily úspěch již před lety, ale zaprvé to dnes již ne zcela stačí a zadruhé je zde i několik faktorů, které celkový dojem ze hry výrazně snižují. První na řadě je zcela nedostačující délka hry. Pokud tedy máte rytmus v těle, bystrý zrak a rychlé prsty, projdete zdejšími šesti úrovněmi dříve než byste řekli „tripple whopper wit' cheese, bacon an' extra dip“. A pokud začnete hrát na nejjednodušší obtížnosti, neřeknete to ani do půlky, protože v tomto režimu je možné si zahrát pouze tři úrovně.

Ovšem ani na vyšší obtížnosti to není žádná výhra. Délka hry se sice fakticky zdvojnásobí, ovšem v celém kontextu to zní jako typickýmarketingový slogan, který vám slibuje závratné procentuální navýšení čehokoli, ale už se nezmiňuje, z čeho se ta procenta vlastně počítají. Na druhou stranu bude ale nárůst herní doby možná až několikanásobný, protože přinejmenším v případě autora tohoto článku byl přechod na vyšší obtížnost nadmíru bolestný.

Celkově je hodně těžké tuto hru doporučit.

Hra funguje zhruba tak, že některá ze zdejších postav vám nejprve „nadiktuje“ nějaký úsek, který pak musíte zopakovat. To se děje prostřednictvím linky na horním okraji displeje, na níž jsou rozmístěny symboly tlačítek. Přes ně pak jede ukazatel ve tvaru hlavy toho, kdo má zrovna předvést nějaký ten rapec a pokud je to zrovna hlava PaRappova, je potřeba ve správný okamžik stisknout příslušné tlačítko. To je ale docela problém, protože ani po absolvování poměrně odbytého tréninku (zkusíte si stisknout jedno tlačítko ve čtyřech pozicích) vlastně nepochopíte, jak to přesně funguje. Na nejnižší obtížnosti totiž můžete tlačítka mačkat naprosto v klidu a pokud to nebudete vyloženě sabotovat, tak prakticky nelze neuspět, zatímco na na obtížnosti jen o stupínek vyšší padá ukazatel obtížnosti dost rapidně dolů. Mimochodem, oním „ukazatelem“ jsou myšleny čtyři stupně slovního hodnocení zobrazené v levém dolním rohu displeje. Přiznám se, že jsem vlastně vůbec nepochopil, kdy přesně je potřeba tlačítka mačkat , zato jsem ale učinil objev, že tlačítka postranní (L, R) je potřeba tisknout o něco dříve než ta hlavní. To je možná dáno tím, že jejich zdvih je vyšší, ale možná taky něčím úplně jiným, přičemž samozřejmě vůbec netuším, čím.

U videoher je poměrně obvyklé, že časem hráč na různé záludnosti přivykne a dokáže se na ně adaptovat, což určitě platí i o aktuálním PaRappovi, ale přesto se nelze zbavit dojmu, že je ovládání řešeno poměrně krkolomně a že k úspěšnému procházení úrovněmi na vyšší obtížnosti je potřeba i trochu toho příslovečného štěstíčka.

Jediné, co tak na hře dokáže více zaujmout, je celková stylová prezentace, kdy všechno je naprosto placaté, učit rapovat vás budou vcelku komické postavičky a vzhledem ke stylu hry působí příjemně nakonec i zdejší roztomile pitomý příběh, v němž se nesmělý PaRappa snaží udělat dojem na svou vysněnou květinkovou slečinku. Musí si tak proto například hned v úvodu osvojit bojová umění, která ho bude učit rapující mistr s hlavou ve tvaru cibule nebo co to vlastně má být.

Muzeum podivností

První PaRappa spatřil světlo světa v Japonsku již v roce 1996 (o rok později v US a EU) a ač byl na svou dobu vpravdě revoluční, byl to z dnešního pohledu docela čajíček. Jeho tvůrcem je totiž Masaya Matsuura, jenž rozhodně nechtěl zůstat u takto „fádního“ pojetí rytmické akce. Než vyšel druhý díl na PS2, vytvořil ještě jakousi odbočku UmJammer Lammy, což byl PaRappa tak říkajíc v bledě modrém, ale hlavně naprosto šílenou černobílou věc Vib-Ribbon, kde běhal králík po klikaté čáře a překonával překážky tvořící se na základě toho, jaké hudební CD jste měli v mechanice. Z něj se pak na PS2 oddělily hry Mojib-Ribbon (hrátky s kaligrafií) a Vib-Ripple, kde se místo hudby do hry importovaly vlastní fotografie. O hře Musika pro iPody naštěstí víme pouze to, že existuje.
Na druhou stranu nejen Masaya je schopen stvořit rytmickou šílenost. Příkladem budiž například takový Rez, o kterém se dodnes možná ani pořádně neví, jestli je to spíš rytmická akce nebo střílečka, nebo rovněž neortodoxně graficky ztvárněná Amplitude (Frequency), i když ta se ve světle právě zmínených titulů jeví jako poměrně konzervativní záležitost.

Celkově je ale hodně těžké tuto hru doporučit. První PaRappa the Rapper byl sice ve své době absolutní peckou, ale přeci jen jeho tradice není až taková, aby si tuto hru museli kupovat třeba jen příznicvi prvních dvou dílů. „Neutrálním“ hráčům pak kromě líbivého zpracování nenabídne asi už vůbec nic. Je to určitě škoda, protože nějak výrazněji se připomenout by si PaRappa určitě zasloužil, ale prostřednictvím svého PSP zjevení se mu to zcela určitě nepovede. Šanci by mu ještě mohla dávat skutečnost, že na handheldech rytmických akcí zrovna moc není, ale i tam se najdou lepší. Například nedávní Elite Beat Agents – sice nevyšli na PSP, ale na konkurenční Nintendo DS, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsou jasným důkazem, že i na handheldech skvělou rytmickou akci udělat lze.