JAKUB ŽEŽULE
Zaklínač 3: Divoký hon na maximální nastavení grafiky
I když byl rok 2015 rozhodně štědrý, o té nejlepší hře nemám nejmenší pochyby. Je to samozřejmě Zaklínač 3. Ta hra je vlastně završením toho, o co se tvůrci her pokouší už velmi, velmi dlouho. Je to takový alternativní, funkční a hlavně maximálně uvěřitelný fantasy svět, který máte šanci zásadně ovlivňovat.
Za největší úspěch hry považuji ten neskutečný smysl pro detail, který se uplatňuje v rámci takto rozsáhlého, navíc vizuálně odzbrojujícího světa. Tohle není jen hra o úkolech, ale i o prozkoumání jednotlivých jeskyních doupat, rozvalin a hledání těch malých příběhů. Za mě nejen nejlepší hra roku, ale moje osobní hra číslo jedna vůbec.
Everybody’s Gone to Rapture
Stříbrnou medaili bych udělil Everybody’s Gone to Rapture. Není to titul pro každého, ale do mého vkusu se trefila naprosto přesně. Příběh vypráví tak, jak by to třeba film nikdy nedokázal, má krásnou grafiku a naprosto prvotřídní dabing i hudbu.
Celé je to o průzkumu a vnímání prostředí a přemýšlení o jednotlivých příběhových souvislostech. O jejích kvalitách asi nejlépe svědčí to, že si doteď pamatuji jména a příběhy postav, jejichž faktickou podobu jsem ve hře nikdy neviděl.
Z toho, co jsem si letos stihl zahrát (MGS 5 a Fallout 4 mě zatím minuly) si minimálně čestnou zmínku zaslouží i brutální Bloodborne, hezounký Ori i poslední Batman, tedy alespoň jeho konzolová verze. Mimochodem Batmobil mě v té hře taky náramně bavil.
ANDREJ BRABEC
Heroes of the Storm
Zaklínače 3 jsem zatím nehrál, jinak by to s velkou pravděpodobností byl právě on. Zpravidla však holduji především titulům pro více hráčů a mými letošními favority tak jsou Killing Floor a Heroes of the Storm. To první je klasická kooperativní akce, která však principy odladila takřka k dokonalosti a vše v ní jednoduše funguje tak, jak má.
Heroes of the Storm jsou pak chytrou inovací MOBA žánru, tedy her inspirovaných v modifikaci Defense of the Ancients. Vývojáři z Blizzardu se nebáli zahodit řadu zavedených prvků, jakými jsou individuální úrovně jednotlivých hráčů a nákup předmětů. Výsledek je tak přívětivější a akce rychlejší. S konkurencí jsem strávil obdivuhodné množství času, Heroes of the Storm mi však pro stávající rozvolněnější tempo hraní vyhovují více.
HONZA SRP
Life is Strange
Jednoznačně Life is Strange. Je mi jasné, že to není titul pro každého a najít milion důvodů proč se mu vysmát ani nedá příliš práce. Pro mě je to ovšem umělecké dílo, které celé médium posouvá zase o krok dále. Hraju už nějakých dvacet let a přestože za tu dobu celé odvětví udělalo ohromný posun a i scénáře jsou mnohem tlustší a propracovanější, ve skutečnosti jsou pořád stejně banální jako tenkrát.
Zabijáčtí vetřelci z vesmíru jsou pořád jen zabijáckými vetřelci z vesmíru, ať už kolem nich vybudujete jakkoli propracovanou historii. Hráč prostě musí mít pocit, že na něm visí osud veškerého bytí, a proto musí činit jeden hrdinský skutek za druhým. Life is Strange dokazuje, že to jde i jinak. K dokonalosti to má pořád daleko a autoři se občas nevyvarovali lacinému kýči, ale na to kašlu. Tlačit kamarádku v kolečkovém křesle byl pro mě daleko silnější zážitek než všechny záchrany světa dohromady.
ONDŘEJ ZACH
Dying Light
Zmíním tři hry. Začátkem roku mě příjemně překvapila zombie akce Dying Light, která sice nevyniká oslnivým příběhem, ale pojetí otevřeného světa, akce a vedlejší úkoly jsou perfektní. Samotného mě nakonec zaskočilo, že se k Dying Light pořád vracím. Mám dojem, že kdyby se hra jmenovala Walking Dead a vydala ji třeba Bethesda, těch šestek a sedmiček, které u světových recenzentů sklidila, by bylo o poznání méně. Ale to už jsou konspirační teorie.
Ori and the Blind Forest
Pod kůži se mi dostal také nový Rise of the Tomb Raider. Díky skvělé kombinaci koridorů, otevřených prostor a volitelných kobek je to jízda od začátku do konce.
A připomenutí si zaslouží i Ori and the Blind Forest, nádherná hopsačka prodchnutá emocemi. Děkuji týmu Moon Game Studios za mimořádný zážitek a těším se na další hry.
JAN HANÁČEK
Možná kvůli nedostatku času (spíš kvůli domnělému nedostatku času), se mi nepodařilo v tomto roce pořádně vyzkoušet všechny tituly, na které jsem si brousil zuby. Týká se to především těch „velkých“ her. Minul mě třetí Zaklínač, minulo mě poslední Grand Theft Auto 5 a dokonce i zbožňovaný Fallout, nyní s číslicí čtyři v názvu.
Hotline Miami 2: Wrong Number
Co mě naopak neminulo a čemu jsem na krátkou dobu naprosto propadl, bylo Hotline Miami 2: Wrong Number. Úžasná a geniálně jednoduchá retro akce s dokonalým soundtrackem. Další zvučné jméno, které si ukouslo hodně mého volného času, byl Homeworld Remastered, od kterého jsem nečekal nic menšího než od původní hry. Totiž vybroušenou dokonalost. Pravda, hra nebyla technicky bez chyb, ale pro duši stratéga to bylo jedno z největších pokušení roku.
JAN LYSÝ
Mortal Kombat X (Xbox One)
Pravdou je, že se nemůžu rozhodnout, které hry jsou mé nej tohoto roku. Hrál jsem jich několik, u kterých jsem se bavil více než slušně. Ale pokud bych musel jmenovat pár, tak asi nepřekvapím třetím Witcherem a také dalším dílem mé srdcové série Mortal Kombat s přídomkem X. Ale mluvím tu o konzolové verzi, počítačová byla stěží polotovar, který se dal hrát jen se skřípěním zubů.
