Příběhové hry v otevřených světech patří k jasným lídrům mezi tituly, které se orientují na jednoho hráče. Zatímco lineární pojetí ustupuje kvůli menším prodejním výsledkům do pozadí, herní „openworld“ se stal jedním ze symbolů aktuální generace. Typický je především pro akční hry a RPG, jejichž prolínání činí rozlišování mezi oběma žánry čím dál obtížnějším.
Konec předchozí generace se nesl ve znamení úspěchu GTA V a Skyrimu. Druhá jmenovaná ovlivnila žánr RPG na dlouho dopředu, což bylo velmi dobře vidět i na výsledné podobě Dragon Age: Inquisition, který aktuální generaci her startoval.
Horizon: Zero Dawn navázal na revolučního Zaklínače
Revoluce přišla s třetím Zaklínačem, který nabídl mnohem detailnější, uvěřitelnější svět a kladl větší důraz na charaktery méně důležitých postav a smysluplnost vedlejších úkolů. S větší detailností umožněnou silnějším hardwarem šla ruku v ruce zesílená schopnost prostředí vyprávět příběh (takzvaný environmental storytelling). Vzrostl také požadavek dělat jednotlivé lokace „ručně“ místo copy/paste designu sužujícího starší tituly. Zaklínač nasadil nový standard pro hry v otevřeném světě, kterému se jeho následovníci jako Horizon: Zero Dawn anebo poslední dva díly Assassin’s Creed snažili přiblížit.
Aktuální western Red Dead Redemption 2 posouvá laťku ještě o kousek výš a nejlépe je to vidět právě na jeho srovnání s jen o pár týdnů starší hrou Assassin’s Creed: Odyssey, která se bělovlasým vědmákem silně inspiruje. Red Dead 2 a Odyssey sice neokupují úplně stejný žánr, ale jejich srovnání názorně ukazuje, proč je nový trhák od Rockstaru pro herní průmysl tak důležitý.
Smrt waypointům
Ve výčtu předchozích her jsem úmyslně vynechal tu, která sice není pro majitele Xboxů, Playstationů a PC příliš relevantní, její význam a vliv na celý herní průmysl však nelze ignorovat. Loňský superhit, cenami ověnčená Legend of Zelda: Breath of the Wild vás totiž možná neuzemnila bezkonkurenční grafikou, její pojetí otevřeného světa se však výrazně lišilo od toho, co nabízela ostatní vývojářská studia.
Hypnóza waypointem v praxi.
Ať už je to náhoda, nebo vědomá inspirace, Red Dead Redemption 2 v lecčems Zeldu připomíná. Kouzlo obou her tkví totiž především v tom, že potlačují úkolníčkový, odškrtávací koncept a snaží se hráče přinutit k tomu, aby místo minimapě, waypointům a seznamu nesplněných questů věnoval větší pozornost okolnímu prostředí a aktuálním momentům přímo ve hře.
Odyssey si je svého zastarávajícího konceptu vědomá, a proto se autoři do hry pokusili přidat Exploration Mode, což je režim, v kterém vám místo připíchnutí waypointu hra řekne, že se váš cíl nachází v severním cípu toho a toho ostrova a vy ho musíte najít. Bohužel ve výsledku to příliš velký efekt nemá, neboť zpravidla na dotyčném místě na mapě stejně vidíte výmluvný otazník, který stačí zakroužkovat a bezmyšlenkovitě následovat. Když se k němu přiblížíte, hra na vás ještě zahuláká, že jste blízko cíle a máte vypustit orla, který objekt vašeho pátrání identifikuje s milimetrovou přesností.
Dron nebo pták? Je to úplně jedno, funkce je stejná.
I s vypnutými tipy, kompasem a pobídkami k aktivaci orla je v Odyssey honba za waypointy reliktem staré školy, což má bohužel zásadní vliv na způsob, jakým se hráč ve světě chová. Má tendence hnát se za ikonkami a ostatním věcem kolem nevěnovat pozornost. Daleko častěji sahá i k rychlému cestování.
Red Dead Redemption 2 takový není. Hrát můžete s minimapou, pouhým kompasem nebo i bez této pomůcky. Postavy vás pak mají tendence navigovat podobně jako GPS. Zní to sice skvěle, ale ani pro puristy to není vždycky optimální řešení, neboť pro některé momenty ve hře je minimapa důležitá. Proto si ji lze stiskem jediného tlačítka přivolat a mezi režimy ve hře rychle přepínat. Nezávisle na tom si v menu můžete nastavit, jestli chcete, aby pro vás hra plánovala ideální trasu, nebo zda se k cíli raději dopracujete sami.
Malý, ale velmi důležitý detail oproti Odyssey je i to, že waypoint odkazující k cíli cesty ani po jeho označení nikdy nevidíte přímo v herním světě, ale zůstává na mapě. Nehypnotizuje vás to tedy natolik, abyste nedávali pozor na okolní prostředí. Vybalancovanost toho, kam vás Red Dead 2 dovede, a toho, co už musíte ve hře objevit sami, je jedním z hlavních důvodů, proč hra zastiňuje konkurenci.
Uvěřitelný svět plný překvapení
S tím souvisí i odlišné tempo hry. Zatímco v Odyssey má hráč stále jakoby podvědomou potřebu běhat z místa na místo (od jednoho vznášejícího se waypointu k druhému), v Red Dead 2 se člověk mnohem častěji přistihne při chůzi a rozhlížení kolem.
Red Dead Redemption 2 lze hrát s minimapou, kompasem (na obrázku) nebo bez nich.
Díky atraktivitě vedlejších aktivit a sympatickým osobám ostatních členů vašeho gangu s nimi velmi rádi strávíte čas a poslechnete si, co mají na srdci. Rozdíl oproti Odyssey je i ten, že tu neběháte od úkolu k úkolu a neděláte světu poskoka, ale vaše aktivity jsou různorodější a mají různě odstupňovanou váhu. Především je ale na vás, jak se k nim postavíte. Možnost starat se o blaho vašeho gangu i o svůj vlastní přivýdělek tomu odpovídá.
To by nefungovalo, pokud by jednotlivé aktivity nebyly tak zábavné a kdyby svět nepůsobil tak dynamicky a živě. Dynamické eventy nejsou ve hrách ničím novým, ale v Red Dead Redemption 2 jsou tak časté, rozmanité a zajímavé, že je nebudete ignorovat. Zatímco v Odyssey se občas na někoho vrhne divoká zvěř, v RDR2 je četnost a odlišnost náhodných událostí ohromná a ještě lepší je to, že jejich výsledek závisí na vašem jednání.
Členy gangu v RDR2 si zamilujete. Akci zpříjemní posezení u ohně nebo třeba chytání ryb.
Zatím asi nejvíc mě pobavil dobrosrdečný chlapík rýžující na řece zlato, který po dvou minutách snažení s ohromnou radostí a zpěvem narazil na zlatý nugget. O jeho vlastnictví jsem ho samozřejmě vzápětí připravil a dědka při tom zastřelil. Podobných momentů je spousta, a i proto jsem si v této hře možnost rychlého cestování zakázal.
Podobně jako v Zeldě se hra vůbec nebojí, že v ní hráč něco přehlédne nebo prošvihne. Jsou v ní sběratelské předměty, ale jejich hledání není povýšeno na nějakou stěžejní aktivitu a nález zpravidla bývá vedlejším produktem pečlivého průzkumu, kterému se věnujete z vlastní, samovolné iniciativy. Nevypočitatelný svět hry a jeho obyvatelé vás neustále překvapují a je skvělé vědět, že tu události nemáte úplně pod kontrolou. Nejdete tak vždycky najisto a to činí pocit z každého objevu, aktivity a překvapení o to výraznější.
Assassin’s Creed: Odyssey má spoustu krásných momentů (obrázek z Photo Módu)
To je velký rozdíl oproti Odyssey, jejíž svět je sice úchvatný, krásný a detailní, ale lze tu lépe postřehnout jeho umělou strukturu a zákonitosti, kterými se jeho fungování řídí. A když se k tomu připočtou ještě bezobsažné, časově omezené „live“ questy o ničem, které v Odyssey nadále zarputile ignoruji, je o vítězi rozhodnuto.
A když už jsme u těch systémů, ano, Odyssey má ve dne v noci nádhernou grafiku a bouře na moři jsou opravdu luxusní, ale to, co předvádí Red Dead 2 se systémem počasí, to ve hrách ještě nikdo nikdy neviděl. Simulace oblačnosti má za následek, že se celkový vizuál hry v průběhu dne výrazně mění a vidět hlavní postavu, jak se v dešti nahrbí nebo reaguje na směr foukání větru, je prostě fascinující. Navíc podobně jako v Zeldě má i v Red Dead 2 teplota vliv na staminu vaší postavy, čemuž je třeba uzpůsobit i oděv.
Autenticita versus korektnost
Nemohu nezmínit ani dnes tolik oblíbené téma, kterým je historická autenticita. Red Dead Redemption 2 totiž krásně ukazuje, že lze stvořit mainstreamovou hru orientovanou na široké publikum a citlivě skloubit historické reálie s hlavními postavami s různým pohlavím, barvou pleti a „vším ostatním“.
Kdy vám naposledy ve hře vyrazily mraky dech? Nápověda: V Red Dead Redemption 2
Dutchův gang je pestrý, není to ale na úkor uvěřitelnosti a parta je díky tomu zajímavější. Rozdílné postavy se v Red Dead 2 chovají tak, jak byste to v Americe devatenáctého století čekali. Narazíte tu na ženské od rány, sympatické slečny a dámy, puťky, zlodějky i nepříliš inteligentní prostitutky. V Dutchově gangu i ve světě hry jsou nicméně bílí muži dominantní silou, která zcela v souladu s dobou a prostředím vykazuje prvky naprosté tuposti, ignorance a civilizačního pokroku zároveň.
Assassin’s Creed: Odyssey bohužel pokračuje v jalovém pojetí ve sylu HR kvót, jež má za cíl na každém kroku dokazovat, že pro korporátní Ubisoft je inkluze a diverzita opravdu nadevše. Nezapomenutelný moment mi připravil výukový mód pro předešlý díl AC: Origins, kde vám hra v rámci kapitoly o egyptském školství hrdě sdělila, že ve skutečnosti byla tehdy sice výuka pořádaná pouze pro chlapečky, ale protože Ubisoft nechtěl ve hře nikoho diskriminovat, tak do virtuálních staroegyptských škol chodí NPC postavičky bez ohledu na to, zda mají pindíka, či nikoliv (*facepalm*). Ale zpět k Odyssey.
Red Dead Redemption 2 není jen o bílých chlápcích v klobouku
Je sice chvályhodné, že tu narazíte na spoustu skvěle napsaných příběhů a rozličně zajímavých ženských postav, ale soukat je do hoplítských brnění a dělat z nich zbojnice a žoldnéřky je v rámci tohoto časového období do očí bijící nesmysl. Není jich sice tolik, ale míra emancipace tu nutně praští do očí ty hráče, jejichž povědomí o starověkém Řecku není založeno čistě na sledování seriálu Xena.
Leckdo namítne, že Odyssey je přece fikce a realitě odporujících nesmyslů je hra plná, ale tady se bavíme o aspektu hry, kterým je věrné vypodobení antické civilizace, jejíž společnost a uspořádání hra jinak opět ztvárňuje s báječným smyslem pro detail.
Quest s elixírem lásky a kněžkou bohyně Hekaté byste neměli minout
Možnost hrát za Kassandru beru jako dobrý nápad, ale působilo by přirozeněji, pokud by si z ní na rozdíl od Alexia ostatní postavy více utahovaly a podceňovaly její schopnosti. Postupně sílící pověst hlavní hrdinky by působila o to lépe a pár dialogů navíc by Ubisoft jistě na buben nepřivedlo.
Verdikt
Jsem si vědom toho, že z článku teď nutně vyplývá, že nejnovější Assassin’s Creed je zpátečnický počin, s nímž by nikdo neměl ztrácet čas, ale nic nemůže být dál od pravdy. Je to naopak fantastická hra, která nesmí zapadnout. Zatímco egyptský Origins do RPG žánru opatrně nakročil, řecká Odyssey je sebevědomým titulem, který se může měřit s těmi vůbec nejlepšími hrami v žánru.
Letošnímu AC jsem dlouho nevěřil, ale stal se pro mě suverénně největším překvapením roku. Postavy mají charismatu na rozdávání, volby jsou obtížné a mají důsledky, příběh inspirovaný řeckými tragédiemi je úžasně strhující, stejně jako vedlejší questy, kterým byla věnována nemalá péče. A ačkoliv Odyssey ve výsledku skutečně žádný revoluční prvek nepřináší, stejně mě hra nakonec poslala do kolen a ve svém pomyslném žebříčku ji dávám jen o stupínek níž pod třetího Zaklínače. Je velká škoda, že tak skvělou hru spousta jeho fanoušků mine jen kvůli profláknutému názvu a mylným předsudkům.
V Red Dead Redemption 2 se přes akci nezapomíná na melancholii westernovou romantiku.
Nic to však nemění na tom, že inovativní struktura a mechanismy posouvají Red Dead Redemption 2 ještě dál. Ať už je podobnost s loňskou Zeldou úmyslná, či nikoliv, hra prosazuje nové, přirozenější pojetí otevřeného světa, které veškerou ostatní produkci výrazně překonává. To samozřejmě neznamená, že by hry jako Zaklínač, Horizon nebo Odyssey patřily do starého železa, neboť ty zpracovávají radikálně odlišnou tematiku, postavy, příběhy a světy, které mohou v očích různých hráčů přebít všechno ostatní. Ale můžeme si být jistí, že jejich případná pokračování budou na nově nastolený standard reagovat.
Která hra je podle vás lepší?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 1. prosince 2018. Anketa je uzavřena.
