Na otázku, zda počítačové hry do programu olympijských her zařadit, či nezařadit, má většina z nás poměrně jasný názor. Některým takový nápad připadá absurdní především proto, že profesionální hráči tráví většinu volného času sezením u monitoru nebo televizní obrazovky. Tito „e-sportovci“ nebo také „kyberatleti“ toho sice denně naklikají víc než průměrný sbor pracovníků indické zákaznické podpory, ale do tradiční představy o olympijském sportovci prostě nepasují.
Známé heslo „sportem ku zdraví“ u nich tak úplně neplatí a jejich tréninkové stanoviště si mnozí z nás představují jako pařeniště s nekonečnými zásobami plechovek od Red Bullů, podezřele zapáchajících krabic od pizzy a odhozených brambůrkových pytlíků, v nichž spokojeně žijí celé generace švábích rodinek navštěvujících své sousedy o víkendech. Samozřejmě je to všechno jeden ohromný pravdu zjednodušující stereotyp, ale patří přesně do oné kategorie „je to urážlivé a hloupé, ale něco na tom bude.“
Olympionik budoucnosti?
Pušky ano, klávesnice a volanty ne
Jenže námitky zastánců počítačových her vnímajících herní odvětví jako regulérní sport rozhodně mají své opodstatnění a tito lidé ve své argumentaci vlastně používají chladnou logiku. Poukazují například na střelecké disciplíny z letních olympiád, kde závodníci také onen ideál klasického atleta rozhodně nesplňují. Navíc my, kteří si hraní nějakého multiplayeru vyzkoušeli na vlastní kůži, dobře víme, že být špičkovým hráčem vyžaduje velké úsilí a trénink posilující koordinaci, bleskové reflexy a výjimečnou schopnost orientace ve virtuálním prostoru.
Boom streamovací služby Twitch stále rostoucí renomé profesionálních hráčů ještě posílil, stejně jako prestižní turnaje jako EVO, na nichž na vítěze čekají nemalé finanční odměny. Již dávno nejde jen o bizarní specifikum Korejců, kteří vývojářům z Blizzardu div neskládají krvavé oběti. E-sporty jsou globální záležitostí, která táhne čím dál víc mladých lidí.
Každoroční turnaj EVO je pro fanoušky bojovek typu Street Fighter svátkem.
Abych nebyl za slizkého alibistu neurčitě kývajícího hlavou na obě strany, svůj názor si tentokrát nenechám pro sebe. Přestože nějak nezpochybňuji náročnou přípravu a schopnosti profesionálních hráčů počítačových her, jejich logika mi zní jako argumenty ve smyslu, že už teď je na olympiádě něco, co tam tak úplně nepatří, tak proč ještě nepřitlačit na pilu, ať to pohřbíme úplně. Je zajímavé, že podobné úvahy se dlouhodobě točí i kolem motoristických sportů. I mnozí fanoušci formulí doufají, že jejich oblíbený sport bude na seznam olympijských disciplín jednou zařazen. Není to stejná situace, ale určitá analogie s počítačovými hrami se přímo nabízí.
Teď je to osobní
Můj problém s videohrami jakožto olympijskou disciplínou se ale neomezuje jen na moje, pravda, trochu konzervativní smýšlení, že sportovci mají mít nějaké svaly a výdrž. Abych se totiž přiznal, nemám příliš velkou radost z toho, jaké hry jsou díky e-sportům popularizovány. Nejen na stránkách Bonuswebu si dokolečka opakujeme, jak se z her stal mainstream a se slzami vděku v očích vítáme, že širší veřejnost už o hráčích neuvažuje jako o pomatených exotech honící po obrazovce různě barevné čtveřečky a kolečka.
Hry už nejsou, co bývávaly, ale spoustě lidí to uniká.
Bláhově se domníváme, že se hry staly stejně neškodnou a naopak obohacující kratochvílí, jakou je třeba sledování filmů nebo četba knih. A to ani nemluvím o vyloženě uměleckých kvalitách některých titulů a ohromném nadání a pracovitosti spousty vývojářů vykonávajících tuto často dost nevděčnou profesi.
Jenže to všechno si můžeme říkat mezi sebou v zasvěceném kroužku, ale popravdě řečeno mám spíše pocit, že svět „tam venku“ se za ty roky změnil jen velmi málo. Drtivá většina nehráčů absolutně netuší, jak hry v dnešní době vypadají, co všechno si v nich můžete vyzkoušet a jak bohaté a odlišné zážitky vám dnešní tituly dokážou zprostředkovat.
Situace v zahraničí je možná jiná, ale z vlastní zkušenosti mám pocit, že povědomí široké české veřejnosti o hrách zamrzlo někde v DOSových dobách, případně s Windows 95 a většina lidí nemá o jakémkoliv vývoji a aktuální podobě her absolutně žádné ponětí. Není divu, že se pak na hráče mnohdy dívají skrz prsty. Pokud by se totiž vývoj zastavil někdy v tehdejší době, sám bych hry už dnes nejspíš nehrál.
Není hra jako hra (League of Legends a What Remains of Edith Finch)
A co ty ostatní?
Ptáte se, co mají tyto nářky společného s olympiádou? Když to řeknu natvrdo, progamingové hraní je nepochopitelnou nudou i pro mě a profesionální hráči mě zatím dokázali mnohem častěji znechutit než pobavit. Ale nejvíc mě děsí ta představa, že by se hry jako Overwatch, Street Fighter nebo League of Legends staly těmi vyvovelnými, které budou celé herní odvětví okolnímu světu reprezentovat.
Jak mám potom přátelům vysvětlovat geniální design her jako What Remains of Edith Finch, do fantastických detailů propracovaný svět v Assassin’s Creed: Origins nebo propracovanou psychologii postav v příběhu NieR: Automata? Aby bylo jasno, neříkám, že hry cílící na soutěžení a multiplayer jsou hloupé nebo nějak podřadné. Ale byl bych nerad, kdyby si lidé na základě jejich sledování udělali celkový obrázek o tom, co dnešní hry dovedou. Ačkoliv generalizace je vždycky zrádná, připadá mi, že hry pro jednoho hráče prošly od devadesátých let mnohem větší evolucí než klasické multiplayerovky.
E-sporty si svoje místo na slunci už vybojovaly a jejich turnaje ničemu nevadí, o tom není třeba debatovat. Zahrnout je ale do programu olympiád by mělo za následek především to, že si při pohledu na hry bude ještě více lidí klepat na čelo. Mnohem větší otázkou je, jak představit veřejnosti tituly, které o soutěžení nejsou. Třeba by se pak hry cejchu primitivní zábavy konečně zbavily.
Patří počítačové hry na olympiádu?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. dubna 2018. Anketa je uzavřena.
