Slovo cenzura se za poslední měsíc objevuje v herních médiích nezdravě často. Ten největší problém paradoxně není v tom, že po střelbě na floridské škole vyslovil americký prezident Donald Trump názor, který teď nebyl nějaký čas ve veřejném prostoru slyšet. Podle něj hry společně s filmy a internetem přispívají k tomu, že se vyšinutí jedinci z řad americké omladiny rozhodnou sáhnout po zbrani a střílet po všem, co se hýbe.
Proč zatím není důvod k obavám z cenzurování herního obsahu? Trump totiž ve svém projevu nezmiňoval cenzuru jako takovou, ale spíše narážel na potřebnost opatření zamezujících tomu, aby mladí lidé hráli hry pro dospělé. Těžko říct, jestli si byl vědom toho, že k tomu určené ratingové systémy už dávno existují. Ty sice nejsou příliš dodržovány, na druhou stranu u nás hrál „herní krváky“ před dosažením plnoletosti kdekdo, a přesto se tu dovednosti z her jako Doom, Grand Theft Auto anebo Mortal Kombat v reálu příliš netestují.
Dovedete si představit cenzurovanou verzi GTA V? Jak by asi dopadla postava Trevora?
Nezdá se mi ani pravděpodobné, že by Američanům hrozilo zavedení prodeje „nekrvavých“ verzí her, případně nutnost takové tituly opatřovat speciálními módy, které by problematický obsah nějakým způsobem upravovaly. Je zkrátka těžké ospravedlnit existenci něčeho takového, když je na krabičce logo americké ratingové organizace ESRB (v Evropě PEGI) odkazující na určitou věkovou hranici, od níž je hra přístupná. Nemluvě o tom, že by část hráčské obce raději takto zmrzačené hry importovala ze zahraničí, z čehož by sám Trump radost jistě neměl. Ale nechme se překvapit, jak celá situace dopadne, setkání amerického prezidenta se zástupci herního průmyslu bylo naplánováno na včerejšek a jeho výsledek nebyl v době psaní článku ještě znám.
Sodoma, Gomora, Ubisoft
Na druhou stranu ani rating „pouze pro dospělé“ nezabránil francouzskému hernímu vydavatelství Ubisoft v tom, aby v jinak hodně povedeném „muzejním“ Discovery módu pro Assassin’s Creed: Origins z výchovných důvodů nezakrývalo antické sochy na intimních partiích. Vítejte v 21. století, kdy je třeba mramorové bradavky a rozkroky zakrývat mušličkami, protože nestydaté umělce starověku tehdy nenapadlo, že by intimní partie jejich soch mohly někoho pohoršovat.
Dějiny umění podle Ubisoftu. Vzdělávejte se, ale hlavně se nemnožte. (AC: Origins)
Dnešní děti jsou sice již od útlého dětství vybavené mobilními telefony, takže je od nějakých Nezbedných sestřiček 14 dělí pár poklepání prstem a jedna poťouchlá rada od staršího spolužáka, ale jejich rodiče mohou být klidní, neboť mramorové erotiky jsou díky Ubisoftu ušetřeny. Platí to ovšem jen do té doby, dokud náhodou nezabloudí do muzea, na nějž někdo zapomněl přibít ceduli „Mládeži nepřístupno“, nebo dokud jim učitel nepodstrčí učebnici dějepisu, jejíž kapitola o antickém starověku je podobně nechutným pornem přímo prolezlá.
Problém tu není jen v nesmyslném puritánství a středověkém odmítání zobrazení obnaženého lidského těla. Cenzura je tu v naprostém rozporu s významem módu, jehož smyslem má být zprostředkování historických reálií bez veškerého „herního šumu“. Když Ubisoft cítí potřebu korigovat údajně problematickou vizáž jednotlivých soch (kterým mimochodem v rozporu se starověkými originály chybí barvy), jak můžete vědět, že z doprovodných textů účelově nevypustil důležité informace, které by snad mohly někoho dalšího pohoršovat?
Kdo je tady vlastně cílovou skupinou? Pokud jsou to děti, nebude je spíše než mramorový penis nebo bradavky strašit výkladový text o mumifikaci a vyjímání lidských vnitřností z těla mrtvého Egypťana? Nebo vlastně celá staroegyptská ikonografie s postavami kněžích a bohů se zvířecími hlavami? Ale to už si asi bude muset „vykličkovat“ dohlížející dospělý. Na rozdíl od muzea je totiž Assassin’s Creed: Origins vybaven logem ratingové agentury označující hru jako „mládeži nepřístupnou“, takže striktně vzato by se hra jako taková dětem do rukou dostat neměla. To je, panečku, situace. Hraní je jen pro dospělé, ale výuka historie je určená dětem.
Hlavně neukazovat pohlavní znaky a děti budou mít jistě klidné spaní. (AC: Origins)
Když historie pohoršuje
Dost mě překvapuje, jak mdle na podobné zásahy cenzorů do historie reagují kolegové ze zahraničních herních portálů. Spíše než o zmiňovaném módu v Origins nebo okaté cenzuře hákových křížů v multiplayerovém módu do Call of Duty: WWII jsem naopak zaregistroval kritiku nedostatečně inkluzivní středověké hry Kingdom Come: Deliverance a jejího tvůrce Dana Vávry.
Kupříkladu recenzentovi z britského Eurogameru stálo za to oslovit anonymního historika, jenž vyslovil hypotetický scénář, podle něhož jste čistě teoreticky i v Čechách na nějakého černocha narazit mohli. A ačkoliv předložil dost divoký „co kdyby“ scénář, i ten podle autora stačil na zpochybnění naprosto logického vysvětlení tvůrců hry. Co dál? Kromě sukničkářství a perku alfa samec recenzent sepsul i holou skutečnost, že podle herního kodexu i ve středověku existoval nějaký ideál ženské krásy. Podobné kritiky nebylo málo. O hře a Vávrovi se v podobném duchu vyjadřovaly i portály jako Rock,Paper Shotgun nebo Kotaku. Méně známý Waypoint o ní pro jistotu nepsal vůbec.
Pokud si začínáte myslet, že se proti Čechům spikl celý svět, můžete být v klidu, o nic takového nejde. Zaprvé, většina předních webů (Gamespot, IGN, Destructoid, PC Gamer a mnozí další), v recenzích podobné otázky neřešila a soustředila se na hodnocení hry jako takové. Zadruhé, podobná kritika nejen z úst herních žurnalistů je momentálně v kurzu. Kingdom Come tu uvádím čistě na ukázku, protože o něm u nás slyšel asi každý.
Kingdom Come už si vzali do parády i moddeři (Cpt. Bernard Inclusive)
Citlivě, uměřeně a hlavně nešokovat
Obavy, aby se při hraní jakékoliv hry někdo necítil upozaděn, uražen nebo nedejbože traumatizován, se vinou napříč všemi herními žánry a je úplně jedno, kdo dotyčnou hru vyrábí. Francouzští autoři Detroit: Become Human jsou ještě před vydáním hry kritizováni za scénu s domácím násilím a nekorektní vtípky v kancelářích, kanadský Mass Effect: Andromeda to schytal za dialogy s transgenderovou postavu, které údajně neodpovídají tomu, jak by v reálu transgender reagoval, a japonské hře na hrdiny Xenoblade Chronicles 2 bylo zase vyčítáno, že jsou její anime (!) postavičky zobrazovány příliš sexisticky.
Jasně, opět je třeba mít na paměti, že to není celosvětový konsenzus a po uveřejnění kritiky většinou následuje kanonáda otrávených protireakcí. Co je ještě důležitější, je to, že ti nejhlasitější kritici mnohdy ani nepatří k sociální skupině, za jejíž zájmy tak horlivě bojují (viz zmíněná recenze Eurogameru). Ale tímto způsobem se vyfabuluje nějaký problém a vznikne kontroverze, za jejíhož viníka je pak paušálně označena mlčící většina z řad „poškozených“. Ta přitom celý ten blázinec jen pobaveně sleduje, nebo o něm ani neví.
Velká vydavatelství ovšem udělají cokoliv, aby podobným situacím předešla, a ve hrách tak dopředu vznikají okaté scénáře a neskutečně trapné dialogy, kde nechápete, jestli to autoři mysleli vážně, nebo se snaží něco parodovat. Nikdo nechce být před investory za toho špatného, který ve své hře na někoho zapomněl. Jenže podobný požadavek se přece nesmí obecně aplikovat na každou hru a sám o sobě není automaticky pozitivem.
Sexualizované postavičky k japonskému anime patří odjakživa. (Xenoblade Chronicles 2)
Volání po větší rozmanitosti postav ve hrách rozumím. Hráčská základna a herní trh se rozrostl a je různorodější než před lety. A koneckonců hra předpokládá určitý stupeň schopnosti vcítit se do hlavního hrdiny, takže hraní za postavu s jiným genderem, orientací nebo barvou pleti snad může i nějak přispět k lepší atmosféře ve společnosti. Navíc i díky tomu si pak jsou jednotlivé hry o něco méně podobné. Důraz na silné ženské postavy se mi kupříkladu vyloženě líbil v Horizon: Zero Dawn a ke hře to krásně sedlo. U The Last of Us: Part 2 to možná bude zrovna tak. Takže pokud jdou třeba Vávrovy hry naproti spíše mužům, proč je to pro jejich kritiky takový problém?
Především je však třeba podotknout, že neexistuje jedna jediná správná role a typ osobnosti, do níž můžete „citlivou“ postavu napasovat. A víte proč? Lidé jsou totiž různí. Vždycky může být vyznění lichotivé, nebo nelichotivé. Ale také existuje přece nějaký kontext. Volám snad já po větší inkluzi bílých Evropanů v japonských gangsterkách Yakuza? Cítím se snad uražen, že v tokijském podsvětí chybí postava českého Pepy, který by se tam teoreticky objevit mohl?
Hry jsou stejně jako filmy druhem umění, a pokud by se vyhovovalo podobným nářkům, brzy by se staly bezzubými, sterilními paskvily, které nejsou schopny cokoliv vyjádřit. Copak je kritériem pro jakékoliv umělecké dílo to, jak široké skupině lidí se snaží zalíbit a jak moc je nekonfliktní? Nejdůležitější je přece co největší tvůrčí svoboda a minimum direktiv, které jeho tvůrci musí následovat. Podívejte se kde je takové Grand Theft Auto, které si s nějakou korektností nikdy hlavu nelámalo.
Dobrá hra se může stát výjimečnou různými způsoby. Jednou se nám zalíbí nadsázka a stylovost, jindy to může být netradiční zasazení, syrová atmosféra, originální téma, kouzelné zpracování anebo charismatická hlavní postava. Je toho spousta. Pokud vám na nějaké takové hře něco nesedí, je to v pořádku, nekupujte ji. Ale neberte ji těm ostatním.
