Hráčská veřejnost často mylně označuje jako hry na boha takové tituly, ve kterých jsou hráči dány jisté nadlidské schopnosti. Kupříkladu strategie typu Age of Empires nám umožňují "plodit" poddané takovým tempem, jaké si sami zvolíme.
Starosta v SimCity není bůh.
Ve stavitelských hrách typu SimCity zase můžeme na nebohé obyvatele herního světa sesílat přírodní katastrofy nejrůznějšího rozsahu. To, navíc podpořeno izometrickým pohledem "z nebes", může hráče mást. V obou zmíněných strategiích však obsazujeme roli pouhého smrtelníka, jednou vojevůdce, jindy starosty, zatímco až hry na boha nám do rukou vkládají moc všemohoucího.
Ta se překvapivě projevuje jen velmi nenápadně. Zatímco v SimCity do dění zasahujete velmi konkrétně (pokládáte silnice, stavíte domy, popoháníte ekonomiku), božské zákroky jsou většinou nekonkrétní, mnohdy až abstraktní. Nejčastěji jde o nadpřirozené zásahy do herní plochy, jako jsou modifikace terénu, ovlivňování úrody, ovládání počasí, sesílání katastrof, konání zázraků a další výsostně božské schopnosti.
Základem moci se stává mana a nikoliv pokladna plná zlaťáků, jak je tomu ve světštějších hrách. Mana je jakási magická energie, která jako jediná má nějakou relevanci, protože jedině s její pomocí můžete vykonávat významné činy (zázraky).
Zrození božího konceptu
Už na konci 80. let minulého století byly představeny základní mechanismy, na kterých božské simulátory dodnes pracují. Za první hru na boha je všeobecně považována strategie Populous (1989), která i téměř čtvrtstoletí po vydání zůstává asi nejcharakterističtějším představitelem tohoto žánru.
Populous
Populous
Hru vytvořila vývojářská celebrita Peter Molyneux z legendárního britského studia Bullfrog Productions. Vizionářská společnost pro hráče připravila jedny z nejoriginálnějších herních počinů, mezi něž patří kyberpunková akce Syndicate (1993), simulátor létajícího koberce Magic Carpet (1994) či kultovní budovatelské strategie Theme Park (1994) a Theme Hospital (1997, retro článek). Ale byl to koncept boha, debutující právě v Populous, pro který zůstane Bullfrog natrvalo zapsán v análech herní historie.
Theme Hospital
S trochou nadsázky lze říct, že důvody, pro které jsou hry na boha mnohými hráči milovány, jsou ty samé, kvůli kterým mnoho jiných hráčů boží simulátory nenávidí.
Hry na boha například nemají konec. Není to dáno jen otevřenými, mimořádně rozsáhlými světy, ve kterých se odehrávají, ale především tím, že hráče neúkolují stylem typickým pro běžné strategie. Mise typu "postav základnu, pět domků a kulometnou věž" bůh vůbec nezná. Pole vaší působnosti je obrovské, nijak ohraničené, a tak se mnozí hráči, kteří očekávají přímočarou hratelnost, mohou jednoduše ztrácet.
Dalším důležitým aspektem je, že síla herních bohů nevychází ani tak z materiálního bohatství a územního rozmachu (jak je tomu v drtivé většině budovatelských a válečných strategií), ale z oddanosti věřících. Proto hráči, kteří od první minuty chtějí metat ohnivé koule na neposlušné obyvatele, budou zklamáni.
Populous 2
Zásoby zlata, dřeva či kamení jsou vám k ničemu, pokud ve vás nikdo nevěří. Ze všeho nejdříve tak potřebujete stoupence, věřící, kteří vám budou stavět chrámy, uctívat vás, případně pro vás vykonávat oběti. Vy naproti tomu musíte pečovat o jejich blaho. Když se vám daří naplňovat jejich potřeby, roste spokojenost a důvěra ve vaše božstvo, což se odráží v nárůstu many.
S výše popsanou unikátní hratelností souvisí i nemožnost přímo ovládat jednotlivé panáčky na herní mapě. I když jsou vašimi věrnými služebníky, rozhodně nečekejte, že na ně po vzoru Age of Empires či Command and Conquer můžete kliknout a poslat je do boje. Postavičky neovládáte, ale spíše motivujete, ať už pozitivně (spustíte déšť, který pomůže jejich úrodě), nebo negativně (na jejich úrodu hodíte kus skály).
Toto pravidlo bylo nicméně později popřeno samotnou sérií Populous, která ve třetím dílu s podtitulem The Beginning (1998) představila řadu změn. Těmi nejvýraznějšími bylo, že už jste nadále nebyli bohem, ale jeho zástupcem na zemi, v tomto případě šamankou kmene. Nejen ji, ale i běžné jednotky již bylo možno ovládat zcela po vzoru těch nejakčnějších strategií, což se setkalo s nepochopením skalních příznivců série.
Boží následovníci
Necelé dva roky po prvním dílu Populous vyšla hra s všeříkajícím názvem Mega Lo Mania (1991). Real-time strategie, pod kterou jsou podepsáni Sensible Software, vypráví příběh jedné nově zrozené planety, o kterou se uchází hned několik bohů.
Vy se stáváte jedním z nich a v průběhu devíti velkých epoch, během kterých se samozřejmě mění architektura i móda, máte za úkol konkurující božstva likvidovat. Hráči mají rozmanitý arzenál zbraní, obsahující vše od klacků a kopí až po jaderné zbraně a létající talíře. Obyčejný smrtelník v tom vidí přílišné megalomanství, bůh jen svůj denní chleba.
Začátkem 90. let vznikají některé simhry, které k božím simulacím mají blízko. Nehovoříme ani tak o SimCity (1989), jako spíše o SimEarth (1990) a SimLife (1992). Už podtituly těchto dvou her, které znějí The Living Planet a The Genetic Playground, jsou dostatečně výmluvné. Zahrnout je však mezi stavitelské strategie, jako všechny ostatní simhry z produkce Maxisu, by bylo přinejmenším nepřesné.
V obou případech před námi stojí mimořádně ambiciózní projekty, které se snaží simulovat "život planety", všechna její vývojová stádia i jednotlivé ekosystémy. Hráč může rovněž zasahovat do genetických proporcí rostlinstva a živočišstva. Nutno podotknout, že právě komplexnost obou simulátorů se stala hřebíčkem do jejich rakví, protože mnoho hráčů neuneslo z toho plynoucí komplikovanost a vysokou obtížnost.
Magic Carpet
Aby svět znovu objevil podstatu božích simulátorů, musel se na scénu vrátit Bullfrog. Ten v roce 1994 představil technologicky nesmírně vyspělý a originalitou až po okraj naplněný Magic Carpet. Ač se to některým nezdá, divoká akce, ve které sledujeme dění z pohledu hlavního hrdiny, si vzala obrovskou inspiraci z Populous.
Hráč se vžívá do role kouzelníka, který cestuje svou říší na létajícím koberci, sleduje poddané, sesílá kouzla, formuje krajinu a ničí nepřátelské čaroděje a monstra v jejich vlivu. Víc než kdy jindy zde hraje roli mana, bez které může i ten nejmocnější čaroděj na kouzlení zapomenout. Vedle osvědčených prvků z her na boha se Magic Carpet chlubil pokročilým enginem, který uměl na svou dobu fantasticky vypadající a plně trojrozměrné prostředí.
Co by to bylo za článek o originálních hrách, kdyby v něm chyběla zmínka o studiu LucasArts. Jejich Afterlife (1996) je vtipným simulátorem posmrtného života a hráč v něm vystupuje jako správce nebe i pekla zároveň. Nestáváte se však všemohoucím, který trestá hříšníky a odměňuje poctivé, ale vaše role je čistě hospodářská, a tak po vzoru simher vytváříte infrastrukturu a navrhujete zóny, ve kterých už je s dušemi zemřelých patřičně naloženo. Vedle originality Afterlife boduje černým humorem a popkulturními narážkami.
Koncept, který vývojáři z LucasArts pouze nakousli, si dosyta vychutnal Bullfrog. Téma odvěkého boje dobra se zlem, kterým je Molyneux ostatně dlouhodobě fascinován, se tak stalo hlavním námětem pro simulátor pána jeskyně s názvem Dungeon Keeper (1997).
Dungeon Keeper
V roli nemilosrdného vládce podsvětí likvidujete a okrádáte kladné hrdiny, rozšiřujete svůj vliv a rekrutujete skřety, trolly, salamandry, upíry, černokněžníky, temné rytíře a ještě temnější elfy. A pokud by vám tato malá armáda zla byla snad málo, můžete ve vězení nechat vyhladovět zajatce a oni se vrátí jako kostlivci, tentokrát už plně ve vašich službách.
Nesmírně pestrý je i výběr místností, které ve svém obřím žaláři můžete postavit. Vedle obligátních brlohů, kde vaše potvory spí, knihovny, kde se čarodějové učí kouzla, a dílen, kde vznikají ne právě sofistikované pasti typu děla, můžete svým bestiím zpříjemnit podzemní pobyt bojovou arénou, mučírnou, kasinem, ale i hřbitovem či vězením.
Nutno zdůraznit, že druhý díl, na němž Molyneux už nepracoval, je o několik tříd lepší. Pro naše téma je důležitá informace, že až Dungeon Keeper 2 (1999, recenze) přichází s těžbou many, zatímco v prvním dílu jste disponovali pouze světským zlatem.
Dungeon Keeper je typickou hrou na boha, ve které své poddané neovládáte přímo. Pomocí many, která vám umožňuje kouzlit, však můžete posednout libovolnou příšerku. Díky tomu se izometrická perspektiva změní na pohled z vlastních očí a vám nic nebrání v tom, abyste ve svém vlastnoručně sestrojeném dungeonu vykonali osobní prohlídku.
Populous 21. století
Když člověk sleduje kariéru Petera Molyneuxe, skoro to vypadá, že ho božské hry pronásledují. Ve skutečnosti je to asi naopak. Když v roce 1997 odešel z Bullfrogu (tou dobou už pod patronátem Electronic Arts), založil Lionhead Studios, kde začal okamžitě připravovat Black & White (2001, recenze).
Hra, kterou s odstupem času můžeme označit za jeden z nejambicióznějších projektů herní historie, to neměla lehké. Hlavním důvodem bylo obrovské vychvalování, doprovázející hru po celou dobu vývoje. To vedlo ke zvýšené ostražitosti, s níž hráči výsledný produkt přijímali.
Black & White
Herní kritika byla též rozpolcena: recenze krátce po vydání hry byly nadšené (Black & White je spolu s Bioshockem a Half-Life 2 dodnes nejlépe hodnocenou PC hrou na IGN), později se však mnozí autoři mírnili (hned v roce 2003 GameSpy označil Black & White za nejpřeceňovanější hru všech dob).
Navzdory rozporuplnému přijetí má Black & White i po letech své kvality. Hra takřka dokonale kopíruje koncept Populous, navíc však přidává několik revolučních inovací v oblasti ovládání a umělé inteligence. To první se projevuje převážně při sesílání rozličné sady kouzel, která si nevybíráte z lišty v herním rozhraní, ale pomocí myši je jednoduše "malujete" po obrazovce. Hravé, efektní, účelné.
Black & White
Pokročilou umělou inteligenci, která však má i slabší chvilky, pak představuje vaše vlastní zvířátko. Božské stvoření, které je (po vzoru šamanky z Populous 3) vaším zástupcem na zemi, tvoří hru ve hře, jakési podstatně vyspělejší tamagoči. Získává podobu některého ze zástupců zvířecí říše a jen v původní hře je na výběr z opice, krávy, tygra, ovce, zebry, želvy, vlka, lva či polárního medvěda.
Zvíře se skutečně učí a následuje vás nejen v oblasti agresivity, boje a kouzel, ale i v těch nejzákladnějších činnostech od stravování až po hygienu. V podstatě si jej nemusíte ani všímat a na konci budete mít "avatara" dokonale opisujícího váš styl hraní.
Black & White 2
Pokud často válčíte, výsledkem bude brutální bestie týrající nebohé vesničany. Pokud jste se věnovali naopak kulturnějším aktivitám, zvířátko bude mírumilovným stvořením aktivně vypomáhajícím lopotícím se poddaným.
Všechny ostatní herní principy pak zůstávají neměnné. Na obrovskou mapu, obsahující několik ostrovních říší a civilizací, shlíží více navzájem si konkurujících bohů. Hráč se musí politikou stát nejpřitažlivějším, či naopak nejobávanějším bohem, a tím věřící ostatních bohů přetáhnout na svou stranu.
Maxis podruhé
Spore (PC)
Návrat Willa Wrighta a jeho Maxisu do žánru božích simulací máme mnozí ještě v živé paměti. Spore (2008) je mixem simulátoru boha a simulátoru života, tedy něčím mezi zmíněnými SimEarth a SimLife. Projekt pojímá vývoj života od nejjednodušších buněk až po supermoderní civilizace, které zkoumají vesmír a kolonizují okolních planety.
Vše začíná v moři, kde si jako malá buňka zvolíte, zda budoucí živočich bude býložravcem, nebo masožravcem. Když nasbíráte dostatek genetických informací, dostáváte se do editoru, kde vás zahltí nabídka takřka nekonečného množství kombinací úprav vzhledu a schopností.
V souvislosti s genetickými úpravami, které jsou svým způsobem zásahem do každodenního božího chleba, si zaslouží zmínku taktická akce Evolva (2000). Ve hře ovládáme čtyřčlennou geneticky upravenou jednotku, která likviduje nepřátele a získává jejich DNA, čímž u sebe automaticky generuje nové schopnosti a aktualizuje vzhled.
From Dust
Ještě podobnější Spore je strategie Impossible Creatures (2002) od studia Relic Entertainment, ve které si vytváříte armádu geneticky modifikovaných zvířat. Je libo krokodýla kříženého s gepardem? Nebo snad skunka se sovou? Máte to mít.
Zatím poslední velkou hrou na boha byla From Dust (2011), ve které manipulací s pískem, vodou a lávou formujete krajinu. Stále tak zůstáváme u v zásadě prosté úpravy terénu, objevené už v původním Populous. S dalším popisem bychom však opakovali už řečené, zájemcům proto doporučujeme nedávnou recenzi.
Boží služebníci
Bůh je samozřejmě dost zaměstnaná postava, a tak pokud nestíhá, zvolí si loajálního přisluhovače, který za něj boží dílo odvede. Mistry v této kategorii jsou kdysi velmi populární pd Shiny Entertainment, kteří v jediném roce připravili dvě takto koncipované hry.
Messiah (2000, recenze) je frenetická akce viděná z pohledu třetí osoby a představuje malého andělíčka Boba, kterého bůh vysílá na planetu Zemi, aby z jejího povrchu vyhladil všechen hřích. Vedle sympatického hlavního hrdiny hra nejvíce boduje možností posednout jakoukoliv nepřátelskou postavu a využívat její tělo do té doby, dokud v něm není s životem neslučitelný počet děr.
Značně upravený engine hry Messiah pohání také vynikající akční strategii Sacrifice (2000, recenze). V této výtvarně nádherné akci se vžíváte do role čaroděje uvrženého do fantaskního světa ovládaného pěti různými bohy. S trochou nadsázky se tak dostáváte do podobné role, jakou mají běžné bezejmenné jednotky ve hrách typu Black & White. V roli mága je jen na vás, kterému bohu se rozhodnete sloužit, musíte však počítat tím, že výběr jednoho boha znamená nepřátelství čtyř zbylých.
Herní polobozi
Do kategorie s pracovním názvem "boží stratégové" můžete začlenit téměř celé portfolio studia Impressions Games. Historické strategie Caesar (1992), Pharaoh (1999), Zeus: Master of Olympus (2000) a Emperor: Rise of the Middle Kingdom (2002) nás sice nestaví do role božstva, ale dávají nám moc vladařů starověkých říší, kteří byli lidem za bohy často považováni.
Mezi polobožskými simulacemi si zmínku zaslouží také nenápadná Majesty: The Fantasy Kingdom Sim (2000), simulátor fantasy království, kde jsou udatní rytíři, elfové, trpaslíci i obři. Hráči se v roli panovníka starají o kompletní správu svého kraje, budují vojenské základny, úřady či hospody a vypisují odměny na děsivé příšery, které ohrožují prostý lid.
Ghost Master
Mezi polobožskými strategiemi si čestné místo zaslouží Ghost Master (2003, recenze) od studia Sick Puppies a Evil Genius (2004) z dílen Elixir Studios.
První zmíněná hra je neotřelým mixem Dungeon Keepera a The Sims a staví hráče do role vládce strašidel, jehož úkolem je děsit lidi na nejrozmanitějších místech. Do světa živých však přímo zasahovat nemůžete, a tak je vám k dispozici pestrá škála monster, duchů a přízraků.
Jiným "pohledem z druhé strany" je strategie Evil Genius, svérázný simulátor zloducha, který ve svých pod zemí pohřbených laboratořích spřádá plány na ovládnutí světa. Pro každého, kdo je už otráven nekonečným zachraňováním světa, je tato hra útěkem do ráje.
Obě hry zmiňujeme v jednom odstavci nejen proto, že jsou velmi originální, stylové a zábavné, ale bohužel i proto, že se jim ze strany hráčské veřejnosti nedostalo větší odezvy. Ghost Master a Evil Genius jsou dnes už zapomenuty. A je to velká ostuda a ještě větší škoda.
Bohové na konzolích
Patrně nejznámějším čistě konzolovým projektem je trilogie Patapon, která bohužel zůstává exkluzivitou handheldu PSP od Sony. Dvourozměrná akční strategie s hudebními prvky okouzlila především komiksovým ztvárněním a celkovou roztomilostí.
Patapon
Jakožto bůh ovládáte své malé příšerky opisováním nejrůznějších rytmů a čím lépe to zvládáte, tím úspěšněji vaši věrní dobývají nová území.
Konzoloví hráči se hry na boha ve stylu Black & White nicméně dočkali už v roce 1999, kdy byl vydán bizarní simulátor Doshin the Giant pro GameCube od Nintenda. Hlavní postavou hry je obr Doshin, který je obyvateli světa považován za reinkarnaci Slunce.
Laskavý Doshin, který všem pomáhá, má však problém v podobě nevypočitatelného alter ega Jashina, který naopak vše ničí. Posledním (a neméně podivným) původně konzolovým titulem je Viva Piñata (2006), která se však rok po svém vydání dostala i na PC.
Božské hry se nevyhýbají ani mobilním zařízením. Jedna akčně pojatá, v níž hráč tresá božím prstem nevěřící, vyšla nedávno na iOS. Jmenuje se Fury of Gods a recenzi si můžete přečíst na Mobliních hrách.
Budoucnost boží
Mluvit o budoucnosti božích simulátorů a nezmínit jméno Petera Molyneuxe, to zkrátka nejde. Tento nezmar momentálně v dresu nezávislých 22cans kutí strategii Godus, kterou si pro mnohé překvapivě nechal zafinancovat komunitou služby Kickstarter.
Hra má být, jak jinak, herní revolucí a duchovním nástupcem Populous.
Molyneux se někdy tváří, jako by viděl do budoucnosti. Někteří lidé mu to bez podmínek baští, jiní ho za tento "božský komplex" nemohou vystát. Obě skupiny ovšem nemohou popřít, že vedle přemrštěného sebevědomí mu nikdy nechyběly ani průkopnické vize. Jak to celé nakonec dopadne, to však v tuto chvíli ví jen bůh.
