Série MoH se některým hráčům zdá již lehce vyčpělá a pravdou zůstává, že poslední díly již nebyly tolik kvalitní, jako ty původní. Na Medal of Honor: Airborne se však fanoušci válečných FPS těšili již nějaký ten pátek a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé jde o první díl série a zadruhé sliboval kvanta změn. Ale znáte ty změny z předchozích dílů – buďto byly minimální nebo nestály za nic.
Oproti předchozím dílům je odlišný již začátek každé mise. Jste totiž výsadkář a po každém brífinku vás čeká seskok padákem na místo určení. Těch je vždy několik a vyznačeny jsou zelenými světlicemi. Jelikož však pohyb padáku ovládáte sami, tak pouze vy určíte, kam v daném levelu dopadnete. Zbytek vaší jednotky však k označeným bodům obvykle přistane, takže záleží pouze na vás, zda si to namíříte sami blíže k cíli mise jako samotář bez podpory nebo zda se se zbytkem svého
týmu zformujete a půjdete do boje spolu. Ano, je to tak, se zbytkem svého týmu. Oproti předchozím dílům série, ve kterých jste se většinu času pohybovali po úrovních sami, vás v Airborne čeká doprovod. Pokud však od svých spolubojovníků čekáte kdovíjakou podporu, která vás bude často zachraňovat, tak vás musíme
zklamat. I když občas pomohou, tak se na ně opravdu spolehnout nedá. Dost často vás nechají na holičkách a objeví se až když je po přestřelce. Jejich umělá inteligence navíc také není nejlepší.
Fašisté však nebudou jedinými vašimi protivníky.
Zpátky však k samotným misím. Ruku na srdce, předchozí díly byly lineární jak trasy pražského metra. Přesto, že byla linearita vyčítána snad každému předchozímu dílu, tak teprve v Airborne je vidět snaha o její odstranění. Jak již bylo řečeno – po výskoku můžete dopadnout, kam chcete. Jelikož budete vyskakovat i nad
bitvami ve městech, tak samozřejmě můžete dopadnout i na střechu libovolného domu. Trochu jsme se obávali, že přistání na střechu se bude rovnat následnému
skoku z ní na zem, zakončeným smrtí, ale naštěstí tomu tak není. Designově jsou levely v tomto ohledu totiž natolik doladěné, že z každého místa, na které přistanete se lze s troškou koumání dostat na zem. A to je to, co se nám líbí. Konečně to, co MoH potřeboval – členitější levely s rozlehlejším prostředím.
Po dopadu se můžete vydat za libovolným úkolem. Zpočátku jsou obvykle tři a záleží pouze opravdu na vás, který splníte jako první. Splnit je sice budete muset všechny, ale i ta malá možnost volby potěší, v MoH dvojnásob. Další úkoly se dozvíte během samotné mise a to podle jejího vývoje. Dohromady na hlavního hrdinu Boyda Traverse (ano, tak se jmenuje, ale je to veskrze jedno, protože hlubší příběh jako vždy chybí) čeká v každé misi okolo deseti až dvanácti úkolů. V jednotlivých
misích jsou pak umístěny checkpointy, díky kterým se hra automaticky ukládá. Obvykle budete začínat na místě, kde se hra uložila, ale na některých otevřených
prostranstvích vás čeká opakovaný seskok padákem. Je to nelogické a naprosto nereálné, ale někdy vám to dopomůže ke snadnějšímu splnění úkolu. Mise se
odehrávají v Itálii, Francii, Holandsku i Německu, přičemž jejich délka rozhodně není malá a jejich splnění vám může zabrat od hodiny až do necelých dvou. A kolik že těch misí je? Tak dle antivzoru reklam: misí je méně než patnáct, je jich méně než deset - je jich totiž šest. I když jsou mise dlouhé, tak si jednoduchou matematikou jistě dokážete spočítat, že singleplayer není nejdelší.
Samotná hra je klasickou střílečkou s několika dobrými prvky. Váš hrdina zvládá kromě základních pohybů jako skrčení, skok atd. i šikovné vykukování zpoza rohu. Díky němu budete moci odstraňovat nepřátele i zpoza krytu, což na jinak otevřeném bojišti přijde opravdu vhod. I když hra obsahuje virtuální zaměřovač, tak přijde
vhod i přesnější míření skrz mířidla na vaší zbrani. Dočkáte se při tom samozřejmě i lehkého zoomu. U sniperky je pak zoom několikanásobný. Pohled z ní je přitom
velmi efektní díky skvěle vypadajícím shader efektům. Zbraní je několik druhů, od pistolí, přes kulomety a brokovnice, až po raketomety. Nosit u sebe můžete maximálně tři, přičemž jedna z nich musí být pistole. Před každou misí si navíc můžete vybrat ty, se kterými budete začínat. Kdyby vám došly náboje nebo na vás dotíral někdo zblízka, tak můžete použit úder pažbou a při seskoku padákem ještě můžete okolo sebe kopat. Pokud skopnete někoho například na věži (naše oblíbená pasáž), tak budete odměněni kromě achievmentu i skvělým držkopádem a to díky skvělé fyzice, kterou hra disponuje. Samotné achievmenty jsou dobrým způsobem, jak hru hrát různým způsobem. Ty nejméně ohodnocené dostanete i za různé druhy přistání, včetně toho ne příliš úspěšného, při kterém se na zemi
natáhnete jak širocí tak dlouzí, ale ty cennější dostanete například za zlikvidování několika nepřátel jedním granátem atd. Cizí granáty mimochodem můžete
odkopávat zpět, což mnohdy přijde vhod.
Během hry narazíte i na několik dech beroucích detailů.
Jednou z nejzajímavějších novinek v Airborne je upgrade zbraní. Za přesnou střelbu budete odměněni vylepšením svých zbraní nebo jejich vlastností, což platí i při multiplayerových kláních (ranked). Získáte tak větší kapacitu zásobníků, rychleji budete nabíjet a vaše puška bude nově vybavena hledím nebo, ehm, odpalovačem granátů. Skvělý je především upgrade útoku nablízko. Jakmile ho budete častěji používat, tak vás čeká odměna v podobě dýky, kterou budete moci náckům kuchat střeva.
V žádném případě si však nemyslete, že hru projdete Rambo stylem, to ani náhodou. Hra není ani na nejlehčí obtížnost lehká a párkrát při plnění nejrůznějších
úkolů prostě chtě nechtě zařvete. Zdraví je znázorněno úplně stejně, jako v sci-fi FPS Pariah
pro původní Xbox. Do vínku jste dostali čtyři obdélníky, jejich náplň vám bude při zásazích mizet. Pokud přijdete o celý obdélník, tak si ho můžete doplnit pouze sebráním lékárny. Pokud pouze o část, tak ta se vám po chvilce klidu sama doplní.
Prezentace je silnou stránkou snad všech her od Electronic Arts a v tomto ohledu není ani Airborne díkybohu výjimkou. Již od úvodního menu v oblacích mezi letouny budete ohromeni. Stejně tak jako při začátku každé mise v letounech při rozhovorech se spolubojovníky. Během hry narazíte i na několik dech beroucích detailů, jako například řev hořících fašistů ve vybuchlém tanku. Mnohdy jsou tyto detaily i praktické. Například takového snipera v dálce budete schopni odhalit díky
odleskům v hledí.
I díky takovýmto detailům se hra lépe hraje a zábavnost jí prostě upřít nelze. Nemalou míru na tom nese i většinou dobrý design misí, jako například likvidování muničního skladu či obsazování bunkrů na pobřeží Normandie. Ano, samozřejmě se zúčastníte několika historických bitev. Kromě Dnu D, který se stal klišé žánru válečných stříleček, budete bojovat i při operaci Market Garden a neminete ani Huskey na italské Sicílii.
Fašisté však nebudou jedinými vašimi protivníky. Jsou tu totiž další nepřátelé, jejichž přítomnost vás mnohdy pobaví, ale někdy i nepříjemně překvapí. Jde samozřejmě o bugy, kterými je hra prosycena docela slušně. Od těch, které hraní nijak nepřitěžují (levitující předměty), až po ty, které ho ztěžují (zasekávání o
textury). Jeden z bugů, na které jsme narazili vyzdvihneme, protože za to opravdu stojí. Nepřátelský voják, střelený do hlavy se kácel na zem, na tu však nikdy
nedopadl. Zůstal v podřepu viset ve vzduchu a krk se mu protáhl přinejmenším pětinásobně. Tímto válkou vytvořeným monstrem navíc svíjely zřejmě křeče, protože sebou cukalo jako při průjmu. Jak jsme však již poznamenali, tak ne všechny tyto bugy jsou tohoto ražení a některé doslova naštvou.
Od multiplayeru si mnozí hodně slibovali, ale bohužel si jej bez Xbox Live neužijete, protože jeho offline varianta není ve hře přítomna. Zahrajete si ho ve dvanácti hráčích, což sice není špatné, ale konkurenční a žánrově identický Call of Duty 3 nabízí v tomto směru dvojnásobný maximální počet hráčů. Horší však je, že hra obsahuje pouze TŘI multiplayerové módy, z nichž jsou navíc dva téměř identické. Prvním je Team Deathmatch, jehož princip netřeba vysvětlovat. Druhým je Team Deathmatch Airborne, který se liší pouze tím, že spojenci seskakují na bojiště padáky, no
bezva. No a pak je tu Objective Airborne, ve kterém musíte získat a udržet tři vlajky. Že je to málo? Ano, samozřejmě, že je Absolutně nechápeme, jak se mohly
zdát tvůrcům tři herní multiplayerové režimy jako dostačující. Kde je klasický Deathmatch, kde je Siege a kam se ztratil King of the Hill? Jako ideální počet
multiplayerových módů v současné hře bychom považovali alespoň čtyřnásobek! Je to opravdu škoda, protože jinak je multiplayer zábavný, mapy dostatečně velké, členité a souboj fašistů proti spojencům prostě vyzývá k multiplayerovým hodům. Na Xbox Live v současnosti již narazíte na pár našinců, přičemž jejich počet se každým dnem zvětšuje. Brzy se hra jistě stane jednou z nejhranějších her po síti, ale nedokážeme si tipnout na jak dlouho.
|
|
Vizuálně a zvukově působivé
Krátký singleplayerCo tedy s novým Medalem? Brát nebo ne? Revoluce se nekoná, některé nepříjemnosti z minulých dílů byly odstraněny, krátký singleplayer, pár dobrých novinek, kvanta nejrůznějších bugů, graficky a zvukově povedené a multiplayer s pouze třemi režimy. Kladů i nedostatků je hodně, ale naštěstí ty první ve hře převažují. Airborne pro Xbox 360 je prostě dobrá hra s nějakými těmi chybami, které mu dle našeho názoru nejspíše prominete. Za zahrání tato válečná FPS totiž rozhodně stojí.
Hru zapůjčila firma Gamehouse.
| Medal of Honor: Airborne | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
